Rozhovory

Rozhovor: Bonus

My místo

Idea:

Mezi nebem a blue tooth

webem a YouTube

Žiju denně internet life

pořád true school

Mám svoji holku, ford a merch, hudbu

a tablet, co slouží často jako ubrus

Spoustu mailů, co se, vole,

netváří jak spam

Vidim spoustu kapel, vole, co se

chtěj tvářit jak punk, ale

Punk neznamená přijít pozdě na zkoušku, ale

vys*at se na distro EMI teploušů, more!

Mám majk a stejnou příležitost

být na pět minut tak trochu vyšší bytost

Nic moc…

Tak žijeme dál život s Bonusem

není nad to si v autě pouštět vlastní produkce

Chcem honoráře, čistší tváře a pěsti ve vzduchu

benzín zdarma, ať nemusíš platit cesťák do klubu

Chcem fans, co rozdělujou hudbu

a hudbu… – a dál jsem to nedopsal, hehe

Sorry, more, Bonus!

Bonus:

Ani nevim, kolikrát jsem viděl,

jak všechny lampy ráno zhasly

Když jsem jel domů autem

dolů po Bělehradský

A musim se smát, když si vzpomenu,

co se dělo

Kdo dal jak pán, a kdo byl jak dělo

A i když prej promotér zapomněl vylepit plakáty

a nepřišlo dost lidí, takže nám nemoh zaplatit

Nedostali jsme vodu a vege jídlo, chápeš – prkotiny

a zvukař, hm, to už těžko bude jiný…

Tak furt tam pár kids bylo,

který to moje životní dílo oslovilo,

Stačilo málo a už to jelo: headliner,

headbanger, stagediver, crowdsurfer

Řekni mi, jakej máš backstage plán B?

A vona, že prej bydlí tady zpoza rohu,

kdybych se nechtěl mačkat s debilama v hotelu…

Dík, jsi milá, ale víš, já mám doma rodinu

a teď navíc důležitou práci s Pepkem u baru

A pár hodin na to už dejchám ranní Prahu

pátý patro pěšky, než abych usnul ve výtahu

Votvírám pomalu, jak ninja chodim po bytě,

chápeš – tohle je nejlepší ráno v mym životě

A za nic na světě bych to asi nevyměnil,

a nejmíň za to, jak bych se měl chovat po třiceti

Jako mý spolužáci, co maj slušnou práci,

jenom ten smysl se jim tak nějak ztrácí

Aran Satan:

Už vím, proč jsem na cestě jak tělo bez duše

vždycky musim počkat, než za mnou duše dokluše

Ale aspoň můžu s lehkou hlavou pozorovat krajinu

každá má vlastní zvuk a každá má svoji Jivinu

S prázdnym srdcem večerem pluju

ta-ta-ta-tady jsem člověkem, tady nenakupuju

Nejlepší večer mýho života

je všude tady

Je to mý místo

a do uší mi hraje Kid Cudi

Mý srdce pohřběte u Wounded Knee

nebo na Dolní Bukovině

Jen ho, prosim, nenechte shnít

ve špinavý pražský hlíně

Už je sice po všem, ale co jsi říkal na svoji nominaci na Anděla v kategorii hip hop?

Hahaha… No nic, no. Myslím, že to není podstatný. Nebo… mně to vadilo. Protože si myslím, že jiný lidi, který by to měli dostat, tu nominaci nedostali, a já s hiphopem nemám nic společnýho. Nepatřim tam, nevztahuju se k tomu a rozumím, že to třeba vadilo i někomu jinýmu.

No ale když se k tomu nevztahuješ, a ta nominace ti vadila stejně jako třeba Toxxxovým fans, který tomu ani nemohli uvěřit, tak proč jsi udělal dvě desky, na kterých rapuješ?

Já si dělám, co chci, viď.

No to jo, ale to není odpověď, viď.

Já nedělám do hip hopu. Když někdo udělá kytarovou desku, tak to přece taky neznamená, že se hned cpe do metalový scény. Je to legitimní výrazovej prostředek – žijeme v 21. století a všecko už bylo vymyšlený a všecko se smíchalo dohromady.

Takže sis vybral tenhle výrazovej prostředek třeba proto, že se tak dá říct hodně slov, který potřebuješ sdělit? K tomu je rap přece stvořenej, protože kdybys to měl zpívat, tak se ti toho tam tolik nevejde, ne?

No, tak jako taky, a neumím zpívat, že jo… Mě na hip hopu vždycky zajímalo, že je to nízkoprahový, dostupný všem a že není vlastně potřeba nic umět. Koncept Konce civilizace spočívá v tom, že prakticky veškerá hudba tam je nakradená – stovky nelegálních samplů poskládaných do nových skladeb, jako když kradeš v supermarketu – a v tom, že k tomu, aby člověk předal něco, co chce říct, stačí hrozně málo a…

No pokračuj…

Mě baví, že ten původní rap byl hlas ghetta. Dýdžejové hráli muziku a pak přišli kluci, který si pučili mikrofon a začali mluvit vo tom, co je štve. Do tý doby je nikdo neposlouchal. Rap je pro mě folklór, živá slovesnost, kde se nějakým způsobem pracuje s rodným jazykem, ale časem se to posunulo do polohy „nikdo z vás není tak dobrej jako já, nikdo z vás nemá takovou produkci a takovou flow a nevydělá tolik peněz jako já a nechodí na něj tolik lidí jako na mě“. A to mě nezajímá. To, co mě na tom zajímá, souvisí s jinýma věcma, který dělám – snažil jsem se sám pro sebe najít nejnižší level toho, co člověk může…, nebo jak málo stačí udělat pro to, aby se daly věci dohromady.

Tak k tomu, co říkáš, jsem zaslechla takovej názor, že na rok 2012 tohle nestačí. Protože to samý, co ty, řekli na svých prvních deskách už PSH a Indy a Wich. Někdy v roce 2001, viď. Tak jakej má smysl to opakovat, nadávat pořád na stejný věci…

Já se v těch textech zabejvám věcma, kterým nerozumím, a snažím se je pojmenovat, protože si myslim, že když tomu dám jméno, tak se tomu třeba přiblížím nebo to víc pochopím. Dělám to pro sebe, a to, že to rezonuje s někým dalším, že to někdo poslouchá a oslovuje ho to, eeh…, tak to je věc k tomu navíc, ale…

To je bonus!

No, hehe… Ale zároveň to podle mě dokazuje, že tady o těch věcech je pořád potřeba mluvit. Nebo… jakej by teda mělo smysl psát tady do toho časopisu o rasismu, když všecko už je dávno řečený v Listině základních práv a svobod? Ty věci jsou přece pořád živý. Teď nedávno byl v televizi takovej pořad, Planeta Země 2012, já jsem to neviděl, ale někdo mi psal hele, zapni si televizi, tam jedou věci, že kdyby tam pustili Konec civilizace, tak to vyjde nastejno. Různý současný intelektuálové se bavili o tom, jakej má tenhle náš společenskej systém výhody a slabiny a kam to vede a co s tim. A mohli jim tam teda taky říct hele, ztrácíte čas, protože PSH už to přece řekli před deseti lety, hahaha… Navíc na Konci civilizace jsou některý věci řečený jiným způsobem nebo natolik jasně, že to reflektujou i lidi z politický scény, který se těmahle tématama zabejvaj denně a úplně explicitně.

Takže rap je pro tebe možnost, jak s minimem finančních prostředků a skills mluvit o důležitých věcech?

To není jedinej důvod. Já to mám rád, zajímá mě to. Dlouhodobě. Mám rád tu hudbu…

A klíčem ke každý hudbě je estetika. Obaly desek, oblečení, účesy, image. To, co je na první pohled patrný. Souhlasíš s tím? Bereš to v úvahu?

Souhlasím, i když já jsem měl ten klíč vždycky trochu jinej. Mě hodně zajímalo dělání těch věcí. Já jsem se díky počítači začal zabejvat rovnou děláním tý hudby. Hip hop nebo tekno mě ve čtrnácti zajímaly, protože přes počítač jsem si moh reálně vošahat, jak to vzniká. Byl jsem třeba hrozně uhranutej techno soundsystémama. A tam je ta zvuková estetika určitě zajímavá – ta hrubost, neotesanost, nekompromisnost, ale… mnohem zajímavější je sledovat, jak ten soundsystém funguje.

He, asi tak pro půl procenta lidí.

No jasně. Ale mě to vždycky zajímalo nejvíc. Přijít na to, jak to dělali ty Daft Punk. V čem je ten trik, že pustěj buch buch buch a je to dobrý. A to se dá řešit u každýho žánru a vlastně nejenom hudebně, ale i technologicky, třeba jak to maj ty kapely zapojený. To se u elektronických kapel nedá skoro ani nikde najít… No, takže prostě sleduješ tohle, ten soundsystém a zároveň tu komunitu, a vidíš, že každej tam má svoje místo a podílí se na společný věci, a to je fascinující. Ale vlastně zjistíš, že to nemá moc politiku, že je to takový jako spontánní, ale toho uvědomění je tam hrozně málo. Nebo… v tý teorii je politiky určitě spousta, ale v praxi málo. Což tě pak přivede k tomu, že začneš chodit na Sedmičku, kde se setkáš s politicky angažovanou muzikou, s hardcorem, punkem a to tě přitáhne. Ale to jsem úplně vodběh a teď nevim, vo čem jsme se bavili…

No já jsem směřovala k tomu, cos mi jednou řek. Že subkultury by se měly sdružovat politicky, a ne esteticky. A mě by zajímalo proč. Jestli kvůli tomu, že ta estetika je už stejně vyprázdněná a všechny ty v uvozovkách symboly nic neznamenaj, nebo proč?

Když je někomu čtrnáct, nebo i osmnáct, tak je pro něj estetika důležitá. A je to samozřejmě v pořádku. Ale když je někomu třicet, tak je podle mě dost alarmující, aby podle nějakýho estetickýho klíče posuzoval, jestli je něco jako dost pravý. Protože když se budeme bavit o subkulturách, tak jsme v zásadě všichni na jedný straně. Vytváříme nějakou kontrakulturu nebo alternativní kulturu vůči konzumnímu mainstreamu. A mlátit se mezi sebou, kdo je víc true, je úplně na hlavu. A zároveň dobře vim, že tyhle věci jsou strašně těžký, taky jsem si prošel různýma fázema ortodoxního zapálení… Já v hudbě hodně pracuju s formou. Záměrně. Právě proto, že jsem vždycky chtěl tu subkulturu konfrontovat s předsudkama. Sporto donutilo hardcoristy poslouchat pop, Bonus jim předhodil rap. Komunisti šáhli na hardcorový klasiky a na Náměstí Míru míchám rap s folkem. Podstata ale zůstává pořád stejná.

Ale i estetika může bejt velmi politická věc. Záleží na kontextu, době a tak. Třeba v roce 1985, když jsi měl číro a křiváka, což jsou ty estetický klíče, tak to bylo politický prohlášení, ať jsi chtěl, nebo ne. I kdybys to nosil jenom tak, že se ti to líbí, a politika ti byla ukradená, tak to nešlo. A s tím bylo potřeba počítat už v těch patnácti, no.

Tak to je jasný, ale to je něco jinýho. V autoritativním režimu, kterej potírá svobodu jednotlivce, je takový gesto automaticky politický.

A dneska už estetika takovým gestem není?

Podle mě není. Ne tak silným. Už chybí ten moment pobouření. Ještě tak queer estetika, ta je funkční a pořád dost šokující, což samozřejmě souvisí s tím, jak je naše společnost homofobní. Tam to ten politickej moment ještě má.

Když přijdu do klubu, mám triko Lahar

na stage si beru Good Night White Pride…

A trička s kapelama, Martine?

Já nevim. Já trička s kapelama moc nenosím, ale… ale… Tak jakou má hodnotu triko Ramones z háemka?

Žádnou. A má nějakou hodnotu tričko Good Night White Pride?

To si myslím, že má. Možná by teda mělo větší význam, kdyby bylo přeložený do češtiny, hehe…

Jakej má smysl nosit tričko Lahar? Jakej je rozdíl mezi tričkem Lahar a Ramones z háemka, když se lišej jenom potiskem a obě vyrobili malí otroci někde v Číně? (1)

Takhle se na to nejde dívat. To se pak dostaneš k elektřině nebo k tomu, jak moc je tvoje kapela punková, když jezdí na koncerty autem.

Jenže některý naši čtenáři jsou tak radikální, že mi takový otázky pokládaj. A já na ně nemám odpověď. Jakej smysl má kontrakultura, když…

Tomu rozumím, ale je potřeba pochopit, že nikdo z nás nemůže žít mimo systém. Nemůžeme se tvářit, že žijeme mimo systém.

To ne. Ale taky chápu poctivost tý otázky. Když na tričko natisknu Lahar, tak se tím snad nějak posvětí?

Tím se to neposvětí… Já myslím, že je to věc, která se dá otočit správným směrem. Když budeš nosit tričko Good Night White Pride, tak to otáčíš správným směrem. A mezi tričkem Lahar a Ramones z háemka je rozdíl v tom, že část tvých peněz, který utratíš za tričko Lahar, jde do podpory tý kapely. Kdežto peníze za tričko z háemka jdou do korporace, která vykořisťuje na všech frontách. Kapela Lahar zprostředkovaně vykořisťuje „jenom“ ty dělníky. A tak je to se vším, jenže když ti je patnáct, tak máš čistý ruce a pocit, že si je nikdy nezašpiníš. Nebo si jenom říkáš, aby sis je zašpinila co nejmíň. Ale nejde to se nezašpinit.

„A teraz,“ křičí Lyrik: „Ticho bude! Ty poď sem s laptopem

vypočuť si okamžitě moju spoluprácu s týmto slavným jazzmanem!

To nie je obyčajný featuring, to je čisté umenie,

hudba budúcnosti, odkaz z vyšších sfér!“

Peklo prej, že eště už sem přišel zhulenej

za saxofon prej by se mělo sedět, za jazz zabíjet

„Počkaj, počkaj, more, toto nepočká –

si vedel, že zabít člověka je snažší, než se zdá? A nepríde vám čudné,

že chuť ľudského masa zo všeho najviac, a to mi verte, pripomíná prasa?“

„Však Bonus je vegetarián, čo ti jebe, ty myslíš, že on ví,

jakou chuť má vepřový a že je výborný?“

Proč je dobrý bejt vegetarián?

Proč je dobrý bejt vegetarián? Tak to je jasný, ne? Protože jsme si všichni rovný…

No není to tak jasný. Máš vegetariány, kterým to nařídí doktor. Protože jsou třeba nemocný a musej držet takovou dietu. A ty nenosej trička Go vegetarian. To je rozdíl.

To je rozdíl v životním stylu. Jak říká Banán, vegetariánství je základ aktivismu, hahaha… Ne, já to vnímám hlavně tak, že vegetariánství je vyjádření rovnosti. Je to prostě rovnej postoj ke všemu živýmu. To, že jíme maso, znamená, že se nadřazujeme nad ostatní živočichy.

Zvířata ale taky jedí maso.

Ale my máme rozvinutou kulturu, která se dokázala emancipovat a přinesla rovnoprávnost mezi lidma. Vegetariánství to posouvá o level dál, vyjadřuje rovnoprávnost mezi lidma a zvířatama. A veganství je ještě další krok, založenej na rovnosti pohlaví. Všecky druhotný produkty, jako jsou vejce, med a mlíko pocházej od samic, že jo. Takže veganství má v základu to, že se nenadřazuje genderově.

Aha, tak to mě nikdy nenapadlo, přemejšlet o tom takhle… Na Konci civilizace jsi pod texty napsal větu Go vegetarian, Stay punk, Do It Yourself! Řekla bych, že vyjadřuje tvůj životní postoj – straight edge. Můžeš vysvětlit, v čem je podstata věci?

Straight edge odmítá všechny drogy včetně alkoholu, tabáku a tak dále, v důsledku ale hlavně odmítá konformní postoj. Ian MacKaye, chlapík, co měl kapelu Minor Threat, se jednou vrátil z druhý strany Států a zjistil, že všichni jeho vrstevníci začali mezitím chlastat a fetovat a dělat bordel a… a vymezil se vůči tomu. Napsal písničku Straight Edge: „Jsem stejnej jako ty, akorát mám lepší věci na práci než…“ nevim, už přesně…, „než ztrácet čas se zombies a najebávat si palici.“ A… některý lidi to oslovilo. Pak napsal skladbu Out of Step, kde se zpívá „I don’t smoke, I don’t drink, I don’t fuck“ a z toho vzniklo nedorozumění o sexuální zdrženlivosti. Ale existuje ještě druhá nahrávka tý skladby, kde je uprostřed taková pauza a MacKaye v ní říká, že je jedno, jestli je to sex nebo golf. Prostě to jsou věci, který tě zdržujou od toho, co je důležitý. A tahle kritika ztrácení času nepodstatnýma činnostma je v pohledu na straight edge důležitá. Podle mě. A souvisí to i s tím, co jsem už říkal, že je to vymezení proti konformitě. Je konformní pít pivo a kouřit cigára a…

…a kupovat si pornočasopisy.

No to právě není tak podstatný, protože kdyby to psal dneska, tak by možná kritizoval Facebook. Místo „I don’t fuck“ by zpíval třeba „nemám profil na Facebooku“. Myšlenkou straight edge je, že člověk se snadno stává otrokem věcí a činností. Otrokem cigaret, alkoholu, drog, sexu samozřejmě, nebo toho golfu. To je jedno.

A vod jakých věcí to přesně člověka vodtahuje?

Od přemejšlení a rozvíjení sebe sama a kultury kolem sebe.

Já jsem tomu vždycky rozuměla tak, že nemáš brát látky, který ti měněj vědomí, protože pak nevnímáš realitu vostře.

Jo, to určitě! To s tím určitě souvisí.

No. Máš bejt pořád střízlivej, vnímat, co se kolem tebe děje, a bejt připravenej. Mě by ale zajímalo na co. Na co bejt připravenej?

No, na cokoliv přece! Straight edge znamená jasnou převahu. A ta převaha je v tom, že člověk je za každých okolností schopnej reagovat – a tím se nemyslí jenom někam běžet a fyzicky něco udělat – ale reagovat jakoby mentálně. Reagovat s čistou hlavou. Protože pak jednáš vždycky za sebe, dáváš si pozor, co děláš a… cejtíš zodpovědnost vůči sobě i svýmu okolí, kterou pod vlivem nemáš nebo vždycky nemíváš. A je důležitý uvědomovat si tu míru, tu vlastní hranici tolerance k tomu, v čem žiješ a co musíš dělat, abys tady vůbec mohla žít. A to je ten „vostrej pohled“, o kterým se ve straight edge mluví, a kterýmu střízlivost pochopitelně napomáhá.

Když jsme závislý, tak jsme líp ovladatelný? Nedáváme tolik pozor na to, co děláme a v jakým vztahu ke společnosti žijeme?

To bezpochyby. Já jsem třeba teď četl takovou knížku, analýzy různých jevů normalizace. Je to trochu tendenční, ale je tam zajímavá věc vo tom, jak se za komoušů schvalovala cena piva. Zdražení piva procházelo přes Ústřední výbor KSČ, protože komunisti přesně věděli, že když zvednou cenu piva, tak vyvolaj nespokojenost a naopak – když cenu snížej, tak lidi budou rádi a voni pak můžou udělat něco jinýho. Protože to už lidem nepřijde tak podstatný.

Hm. A to se jako děje i dneska…

No to si myslím, že se děje i dneska! Hahaha… To je přece evidentní. Jinak už by například všechny restaurace byly dávno nekuřácký, ne? Ale nejsou, protože i když společnost říká „nekuřte, škodí to zdraví“, tak na druhou stranu má sakra zájem na tom, aby lidi kouřit nepřestali.

To je pravda. Na daních se za cigára vybere tolik peněz, že by se bez nich ta naše ekonomika snad položila. Jeden poslanec s tím dokonce vystoupil v parlamentu a ty čísla tam přednášel. Jak se kuřáci nedožijou důchodu a stát na nich ušetří a takhle. Byl to docela skandál. Ale vraťme se teda k tomu, že straight edge znamená odmítnutí sloužit někomu nebo něčemu jako nástroj…

Já myslim, že je hrozně jednoduchý ovládat masu, která je otupělá nebo závislá.

A vždycky jsem byl dost málo velkej na to nebát se vejšek

dost málo hezkej na to nebát se ženskejch

Změnil jsem svý jméno na Zakopanej pes

spálil jsem svůj deník, naučil jsem se ho nazpaměť

Ty holky kvůli kterejm sem kdy zvracel z vokna

a jiný, kvůli kterejm sem zvracel z vokna auta

Průsery ve škole, extáze, acid, tráva

houbičky, speed a rozbitý auta

A chlast a pivo

A pivo a chlast

A chlast byl život

A život byl past

co nepřežiješ, odkud už neutečeš

Počítáš vteřiny a čas se neskutečně vleče

tak doufáš aspoň v soboty a pátky

je toho tolik, co už nejde vzít zpátky…

Vždycky sem věděl, že nic nejde změnit,

že život neni nic než utrpení

Musí bejt docela těžký vůbec nepít. Alkohol je obecně uznávaná zábava, jenom v rodině pořád probíhaj nějaký narozeniny, svatby, křtiny, pohřby a všude se pije. Připít si je rituál, slušnost, vyjádření souhlasu, radosti, sdílení pocitů a tak dále. A ty se dobrovolně vylučuješ ze společenství. Co tomu říkaj ostatní? Jsi za exota?

Že jseš za exota, je ještě to nejmenší. Ten tlak je velkej a je všude, nejenom v rodině… Když přijedeš na koncert, tak se nejdřív řeší, jestli máš antibiotika, nebo seš řidič, nebo proč teda nepiješ. V hospodách vídám dražší nealko než pivo. Alkohol je ve společnosti tak pevně usazenej, že když někdo něco provede, tak to, že byl při tom vožralej, je polehčující okolnost. Ne třeba u soudu, ale víš jak: Nemoh jsem, nestih jsem, protože jsem se vožral. Nebo někdo někoho zmlátí a pak řekne, dyť jsem byl vožralej… To mi jako přijde šílený.

No, ale proto to taky lidi dělaj, ne? Rádi se na chvíli vzdaj zodpovědnosti, zvlášť když maj jistotu, že jim to okolí promine – pokud v tom teda nebylo nic jinýho než ten alkohol, ne? A vy pořád: buď bdělej, pozornej, vnímej vostře! Dyť to není možný…

Jak to, že ne? Hahaha…

No tak jasně, že je. Ty seš živej důkaz. Ale nevim, jestli vidíte všechno tak vostře. Třeba se zhulujete vlastním egem, viď. A to taky mění vědomí. Soustředit se na dodržování něčeho a mít sebestřednou radost z toho, že to dodržuju.

Ále nene. To bych se tím musel zabejvat. A já se tím nezabejvám, já prostě takhle funguju a to je celý. Ale ten pocit, kterej teda některý lidi maj – že já se jakoby nadřazuju, protože jsem straight edge a voni ne – to je podle mě jenom jejich podvědomá obranná reakce. Ty máš něco, čemu věříš, a já to svým postojem zpochybňuju, aniž bych ti cokoliv řikal. Jenom tím, že budu nějakou věc dělat jinak než ty, tu tvoji zpochybním a ty se začneš bránit tím, že řekneš, že se nadřazuju. Přitom já se starám vo sebe a jako… hahaha… chápeš?

(hlas: Roboti jsou stejně dobří lidé jako my)

Co všechno už mohlo bejt hotový

kdybych se přestal spolíhat na druhý a hlavně

kdyby se vostatní přestali spolíhat na mě

Žiju jen ve tmě, skrejvám se na dně

To tenhle svět je proti mně

to já jsem proti němu

Arane, kdybych teď zmizel,

nic se nestane

A proč vlastně ne? Dyť mi nic nebrání,

přece řikáte vo mně, že nejsem normální

To mě baví, jak všem vynadáš, že choděj pozdě, dělaj pomalu, není na ně spoleh a zároveň jedním dechem odrapuješ, že jsi vlastně stejnej, že děláš to samý, haha. To je fér.

Jak jsem předtím řikal, že Konec civilizace je koncepční deska, tak jedna z věcí, kolem který se ten koncept točí, je, že není jasně daný, co je dobrý a co je zlý. Nikdo z nás není dobrý člověk. Nemůžeš se tvářit, že seš lepší než někdo jinej, protože jedeš v těch věcech taky. Jde jenom vo to, jak moc si to uvědomuješ a jak moc se chováš slušně. Ale nikdo nejsme dobrý. Protože nás tak vychovali, protože nás k tomu nutí to prostředí, ve kterým žijeme. Nemůže se nikdo tvářit, že je svatej.

Semafory. Týc. To byla kauza, která nás všechny rozrušila. Z různých důvodů. Viděla jsem, že jsi ho podpořil na Facebooku. Psal jsi lidem „muzikante, pošli track“. Proč?

Ta akce, jak kapely posílaly svoji hudbu Týcovi do vězení, se jmenovala Prison Blues, a udělal jsem ji já. I když to teda nikdo moc neví…

Aha, fakt? Tys to vymyslel?

Jo. A těch věcí přišlo hrozně moc a mně na tom přišlo zajímavý, že když lidem nabídneš jednoduchou možnost vyjádřit nějakej postoj, tak se zapojej. Jinak maj asi nějakej strašnej blok, nebo co. Přitom udělat nebo zorganizovat takovou věc není vůbec náročný. Dvacet minut. Ale žádná z těch třistapadesáti kapel by to sama od sebe neudělala.

Proč?

Já nevim. To nedokážu říct. Ale tak je to skoro se vším. Ta solidarita s Týcem byla jenom jedna část smyslu tý akce. Druhá byla donutit ty lidi, aby se nějakým způsobem angažovali. A aby se z toho poučili. Já jsem tam pak na konci napsal takovej text, že tohle je ta věc, kterou jsme se právě na Prison Blues naučili: že je to snadný a že bychom to měli dělat. Jinak o celý tý kauze si myslím, že do vězení by se mělo chodit za zločiny.

A ACTA? Anonymous? Demonstrace? Já vim, že minimálně na jedný jsi byl.

Byl. A byl jsem z toho znechucenej, haha…

Znechucenej?

No. Já myslím, že ta debata o ACTA se vede od začátku špatným směrem. Že je to hodně populistický.

Aha. Tak musíš říct asi přímo, kdo co špatně vede. Média? Nebo lidi to špatně chápou? Že jde o nějaký stahování filmů?

Myslím si… No, že je to celý převrácený směrem ke stahování filmů a muziky, o který primárně ani nejde, a navíc je to věc, kterou se nedá argumentovat. Nemůžeš přijít za někým a říkat mu, že je v pořádku „krást“, že jo. Já souhlasím s tím, že sdílení informací má bejt svobodný a zadarmo, ale není to argument do diskuze s tímhle aparátem. To je nějaká eticko-filozofická otázka, ale těžko to můžeš vytáhnout proti nějakýmu zákonu nebo legislativnímu doporučení. Protože stahovat hudbu a filmy znamená z jejich pohledu krást. Ale ta debata by se právě neměla víst tímhle směrem. Vůbec. Ten problém je přece v tom, že korporace nadřazujou svoje soukromý zájmy nad zájmy států, nebo chtěj ovlivňovat legislativu států ve prospěch svých výdělků. Ta debata by měla bejt o tom, že dohoda ACTA popírá Listinu základních práv a svobod. A popírá ji presumpcí viny, protože předpokládá, že všichni krademe. Což už ostatně platí i dneska, protože když si koupíš prázdný cédéčko, tak v jeho ceně je dopředu zahrnutej předpoklad, že si na to vypálíš nezákonnej obsah.

A Anonymous?

Nooo, mně to přišlo chabý, když jenom přetěžovali ty servery. Ve chvíli, kdy jakoby něco skutečně hackli, mi to přišlo zajímavý, ale zase je to na debatu, jestli je terorismus legitimní způsob, nebo ne.

A ty myslíš, že tohle je terorismus, jo?

Já chápu, že bezvýchodnost tý situace k tomu vede, ale nemůžu říct, že terorismus je legitimní. Nemůžu schvalovat terorismus. Násilí.

Ale tohle není násilí, ne?

No, když někomu spadne server, tak ne. Ale když napadneš databázi a zveřejníš něčí jména a adresy, tak už je to problematický. Nechci se moc pouštět do toho, abych třeba řek, že účel světí prostředky… Mě třeba hrozně zajímá Unabomber, ten jeho manifest, ale nevim, jestli jsi to četla.

Celý ne.

Tak to je fantastická věc. Je tam spousta skvělých postřehů a tak, a otázka je: Je to zdiskreditovaný, když ve jménu toho manifestu pak zabil nějaký lidi? Asi jo, viď… Ale on tam píše „kdybych ty bomby neposílal, tak si to nikdo nepřečte“.

No. To taky Breivik řikal, že kdyby nezabil ty lidi na tom ostrově, tak by mu nikdo nevěnoval pozornost. Nebo tomu jeho manifestu. To je něco, co musíme odmítnout.

No právě proto to říkám…

V souvislosti s Anonymous…

Ukazujou, že maj taky moc, a to je dobrý. Protože ta moc toho systému se chová naprosto bezohledně. Na druhý straně je to přesně to, co jí nahrává. Vždycky je to tak. Když teroristi shodili Dvojčata v New Yorku jako vymezení vůči tomu, jak se Západ staví k muslimským zemím, tak tím dali argument k ještě větším represím. A k válce. A tohle s Anonymous může bejt to samý. Jestli se tady bavíme o omezování soukromí a svobody jednotlivce a ty proti tomu bojuješ tak, že někomu jinýmu to soukromí taky odkryješ, tak se to může velice snadno vobrátit proti tobě.

Nakonec tím sám vytvoříš další argument pro větší omezování nebo cenzuru. No a myslíš, že to má nějakou budoucnost? Že něčeho dosáhnou?

No, to je problém. Myslím, že ten koncept Anonymous zákonitě selže, protože to „anonymní“ znamená zároveň „kolektivní“. Anonymous chtěj vyvolat nespokojenost mezi všema lidma, vyvolat aktivitu. A to myslím, že se právě kvůli tomu principu „anonymního“ a „kolektivního“ nepodaří. Naše kultura je postavená spíš tak, že potřebuje jednoho jasnýho vůdce.

x x x x x

KDYŽ MI BYLO 13

(Bonus: “Snažil jsem se ty odpovědi nemanipulovat. Vůbec.”)

Ve škole jsem měl nejradši…
když byl supl.

Moje oblíbená kapela byla…
Iron Maiden, poslouchal to brácha Tomáše Kulvajta.

Moje oblíbený oblečení…
máma šila, babička pletla, bylo mi to jedno.

Moje oblíbený jídlo…
čína, co dělal čas od času a hodně výjimečně můj táta.

Nejvíc jsem si přál…
commodore amiga.

Nejvíc jsem se bál…
zubaře, jako teď.

O holkách jsem věděl, že…
nemaj moc vztah k počítačům a stejně starejm spolužákům.

Myslel jsem si, že až budu dospělej, tak…
to bude všechno jednodušší, haha.

(1) “Ahoj Martino, právě si čtu rozhovor s Bonusem v posledním RedWayi. Je zajímavej, líbí se mi, že je trochu kousavej a vyvolává otázky. Nicméně jsem ti chtěl napsat, že v jednom bodě jsi nepracovala s pravdivou informací. Trika Lahar jsou tištěný na materiál, který je striktně sweatshop free. Dalo nám to celkem práci takový sehnat, ale nakonec se to povedlo. Jsou sice o dost dražší než normální trika (prodejní cenu ale držíme stejnou, takže z toho máme oproti jiným fakt pár korun), ale je to pro nás prostě důležitý. Tak asi tak. Měj se fajn. Banán”

text: Martina Overstreet

foto: Tomáš Třeštík, Prokop Hůla

všechny hudební texty jsou z alba Konec civilizace (2010)


Rozhovor o SPAMu s V518 a Sifonem

 

Zážitek z hudby nepopíšeš v metaforách…”

V prostorách pražského Rudolfina se místo obvyklého koncertu klasické hudby objeví projekt SPAM: Another Brick tří současných umělců: Ondřeje Anděry, Vladimíra 518 a Davida Vrbíka. Digitální technologie, elektronická hudba, světla a videoobraz nebudou postaveny do protikladu k novorenesanční budově z 19. století, ale naopak se stanou její součástí. A to už tuto sobotu 26. února 2011.

Živě bude tento koncert k vidění na rádiu Wave (http://www.wave/koncert) a až do 1. května 2011 můžete se vstupenkou na SPAM (prodej pouze na místě) navštívit výstavu Mutující médium v Galerii Rudolfinum za sníženou cenu 70,- Kč.

Ondřej „Sifon“ Anděra – člen skupiny WWW, režisér, hudebník, výtvarník
David Vrbík – zvukař a hudební skladatel, MAX programátor, vynálezce laserové struny
Vladimír 518 – rapper, člen hip hopové skupiny PSH, zakladatel labelu Bigg Boss

 ROZHOVOR

Co je projekt SPAM: Another Brick? Co má za cíl?

V518: SPAM je nevyžádaná informace, stejně jako tenhle projekt je svým způsobem nevyžádaný a neočekávaný.

Sifon: Jeho cílem je výzkum uměleckých možností v realizaci audiovizuálních a dramatických útvarů, pokus o hledání nových médií a nalezení nový formy v umění. Zásadní je pro nás spíš vlastní nadšení než všeobecný sdělení. Každý SPAM má jiné téma a novou cestu. Je to spíše o instinktech a o tom, že zážitek z hudby nepopíšeš v metaforách. Jsem rád, když se tělo napojuje na rytmus a vzniká individuální euforie.

Čím se projekt liší od předchozích SPAMů? V čem zůstane stejný?

V518: Stejný zůstává slovník, forma. Výrazně se změnil obsah. Karel Gott Prager je obsahově zasvěcen svému tématu a první SPAM měl v sobě jistou urban linii. Nyní nás čeká další událost, další krok, další cihla pro naši světelnou architekturu. Je to představení Another Brick, které vytváříme na míru Sukově síni v Rudolfinu. Another Brick je komponovaný útvar, obsahující některé fragmenty z Karla Gotta Pragera a Bitu, a naznačující možný vývoj k novému tématu a tím je Epilepsie.

Sifon: Posunul se ve schopnostech Davida Vrbíka a v maximech, který představujou dnešní technologie. Každý měsíc se nestačíme divit, co se David naučil. Navíc – on není operátor, ale umělec, takže všechno se děje rovnou v rámci uměleckého plánu, a tím se posouváme všichni.

David: Bit na piazzettě Nové Scény byl jenom desetinkový upgrade všech předchozích SPAMů. Na novém konceptu teprve pracujeme. Doufám, že v Rudolfinu budeme mít nějaké nové věci.

Architekt Prager se podílel na rekonstrukci Rudolfina. Je to jeden z důvodů, proč jste se rozhodli o něm znovu mluvit?

V518: Určitě je to jeden z důvodů, je to pokračování v započaté linii. Ale tentokrát není Karel Prager tím hlavním tématem, spíše kontextem, základem. Spojení Pragera a rekonstrukce Rudolfina je pro mě zajímavé i z toho důvodu, že je pádným argumentem proti názoru, který líčí Pragera jako necitlivého architekta.

Nakolik je pro tebe osobnost Pragera aktuální? Myslíš, že je důležité ho znovu lidem připomenout?

V518: Můj názor vždy byl, že čas hraje ve prospěch jak Pragera, tak celé jeho generace. Velký zájem a kladné ohlasy na výstavu manželů Machoninových jsou toho důkazem. Mladší generace nezatížená dobou před revolucí v roce 89 reaguje na tvorbu těchto autorů mnohem pozitivněji než generace našich rodičů. Prager je jedna z nejdůležitějších postav naší architektonické scény druhé poloviny 20. století a časem bude vnímán podobně jako dnes  Gočár, Kotěra nebo třeba Havlíček.

SPAM vytváříte pouze vy tři. Jak dlouho už společně spolupracujete? Co máte společného?

David: Spojuje nás SPAM, TOW, Bigg Boss a WWW. Rozdílní jsme ve všem ostatním.

V518: SPAM byl původně jen taková drobná odbočka od divadelní skupiny TOW, taková audiovizuální laboratoř. Tím jak polevovala vůle k pokračování TOW, rostla chuť dělat SPAM. Zakládajícími členy jsem já a David Vrbík, později se přidal Ondřej Anděra. Naše sounáležitost je dána láskou k podobným věcem, technologii, zvukům, gridům, timelineám a podobně. Často spolu vizualizujeme i koncerty projektů vycházející pod Bigg Boss labelem, ať jsou to WWW, moje sólo deska atd.

Sifon: TOW mě oslovilo, když na několik jejich představení odpadnul Vladimir 518, uměl jsem totiž pracovat s programy, které používali. Podruhé si na mě přirozeně vzpomněli, protože jsem znal MIDI noty. Nejzákladnějším impulsem ale byla hudební spolupráce s Davidem a přátelství s Vladimírem přes graffiti. 

Pracujete na projektu všichni dohromady nebo si práci rozdělujete? Je těžké dát představy tří lidí v jeden výsledný celek?

V518: Navzájem se známe a respektujeme. Víme, co je koho doména, a spíš se těšíme, s čím kdo přijde. Pracujeme odděleně i pohromadě, navzájem se doplňujeme.

Sifon: Naše spolupráce je pořád výjimečná, ani se nehádáme. Je zázračný, že se tři lidi stále shodnou a nehážou na sebe problémy. Je to pro mě hodně vzácný spojení.

David: Spolupráce probíhá poklidně. Tracky děláme odděleně, celkovou dramaturgii  a vizuály kompletujeme společně. Kupodivu se nám daří představy naplňovat v naprosté shodě. V TOW jsme měli pravidlo: pokud jeden z nás nesouhlasí, hledá se nové řešení.

Proč bude SPAM uveden právě v Rudolfinu? Bude tento prostor protikladem k tomuto projektu? Jak se navzájem ovlivňuje místo konání koncertu s koncertem samotným?

Sifon: Jedním z důvodů je to, že Rudolfinum ještě nikdy podobný projekt nezažilo. A my se budeme snažit mapovat celej objekt, takže to může bejt propojení technologie se starou architekturou. V zásadě: pokud má prostor ducha, nebráním se ničemu. Rudolfinum je trochu výzva, protože to není žádným způsobem divná architektonická budova nebo naopak klasický divadlo… Dalším důvodem je určitě zajímavej střet lidí, kteří neznají naší hudbu, ale znají Rudolfinum. Mohou zjistit, že i elektronická hudba by se mohla stát “vážnou hudbou” z hlediska kompozice a provedení. SPAM je taková “progresivní vážná hudba”.

V518: Jako protiklad vůči nám Rudolfinum určitě nevnímám. SPAM má naprosto současný výrazový slovník a hodí se kamkoli, kde současnost žije. Exteriér i interiér budov, moderních i historických, honosných i rozpadlých. Místo určitě masivně ovlivňuje náš koncert, SPAM je založen na reakci a interakci s okolím. I Rudolfinum se okamžitě stane součástí nové verze Bitu.

Myslíte, že je v 21. století důležité propojit audiovizuální stránku? Je jedna samotná už málo? Fungují tyto dva světy (audio, vizuál) i odděleně? Může si člověk pustit pouze hudební záznam a zaujme ho i bez vizuální stránky a naopak?

V518: Disciplíny budou - a je to dobře - fungovat i nadále odděleně. Samotný poslech hudby je svým způsobem nenahraditelný, stejně jako obraz na zdi nepotřebuje zvukový doprovod. My se ale pokoušíme o něco dalšího, nového. Spojením vjemů se samozřejmě i umocňuje zážitek, tohle všechno je jen začátek. Pomalu přichází období 3D obrazu a následné skutečné simulace situace. Princip je furt stejný, forma se rozvíjí, což umožňuje i nový druh zážitků.

David: V poslední době jsem vytvářel scénickou muziku k tanečním představením, jež odtržená od tance nedává moc smysl. Protože jsme se v TOW zabývali komplexním vytvářením nálady a propojením hudby, jevištní technologie, projekce a laseru. Není možné vytrhnout jednotlivost. Na druhou stranu WWW si klidně pustíš bez vizuálu. Myslím, že taky pomáhají texty.

SPAM je plný digitálních technologií. Čím vás tolik oslovily a jak dlouho se s nimi učíte? Je stále co objevovat?

V518: Variabilita, digitální romantika, rychlost, barevnost atd. Objevovat bude naštěstí nutný až do smrti, tempo je závratný….

Sifon: Digitální technologie mi umožnily fungovat naprosto samostatně. Tím odpadly i diskuse s jinýma lidma o tom, jak má daná věc vypadat. Můžu se pohybovat ve světě vzruchu, abstrakce, vážný hudby. Jsem tvůrce od začátku do konce. Dotykový a světelný nástroje jsou moje osobní fascinace. Od třinácti let mám rád J. M. Jarra, který byl průkopníkem z hlediska těchto technologií. Baví mě, co plive dnešní doba – to, že si člověk může vymyslet vlastní techniku hraní i myšlení. Zároveň možnost interaktivity v rámci audiovizuální komunikace, v níž se projevují individuální osobnosti. Myslím, že pro děti je to lepší než klavír. Pro mě by bylo tvoření hudby bez digitálních technologií náročný na čas a na lidi. Ale láká mě fúze.

David: Výhodná je rozhodně možnost komplexního zpracování čehokoli. Náš systém (říkáme mu Otesánek) se vyvíjí spolu s námi a poslední dobou funguje bez problémů.

Komu je SPAM: Another Brick určen? Předpokládáte, že přijdou lidé, kteří vás již znají skrze vaše ostatní projekty, nebo přiláká ty, co vás neznají, ale láká je tohle unikátní spojení?

Sifon: Myslím si, že je to napůl, V518 je větší jméno než WWW, takže buďto lidé přijdou proto, že mají rádi Bigg Boss nebo nevěděj, o co jde… Zároveň SPAM přiláká lidi, který jsou kolem Nový Scény ND, a zároveň ty, kteří jsou zvyklí chodit do Rudolfina. Na SPAM už chodí určitý okruh lidí – hiphoperů, který už zajímá všechno, co děláme – byť naprosto mimo žánr.

PSH, WWW, TOW, SPAM – zkratky vás provázejí všemi projekty. Jaký je jejich důvod? Zkrátit čas? Zrychlit tempo v uspěchaném světě? Omezit se na tři znaky? Na ano/ne? Na jedničku a nulu?

V518: V podstatě ano. Pohybujeme se v období všelijakých sekvencí čísel, písmen, znaků. Zkratka skutečně zkracuje, tím urychluje a zrychlení je zajímavé… Přestože i pomalost jedna z typických aspektů naší práce.

Sifon: Dobrá zkratka je silný grafický symbol. Působí jako razítko, stává se znakem. WWW jsou vlastně “zuby”, ale SPAM a BIT jsou už vlastně konkrétní slova… Možná je to postižení z hip-hopu, kde je zkratek spousta. Většina kapel a umělců, které jsme poslouchali, je používá.

Lenka Veverková


Kato

Kato

„Je to mezi mnou/papírem a tužkou/výsledky ale hubnou/ i když píšu tlustou,“ rapuje sebekriticky na svém posledním albu Dezorient Express možná nejnadanější rapper u nás. Říká si Kato a vede kapelu Prago Union, ale není to tak dávno, co si říkal Deph a hopsal v televizních hitparádách s kapelou Chaozz, jejíž hip hop trochu smrděl infantilností a máminou aviváží. Někteří mu to pořád nemůžou odpustit. Nebo se možná nedokážou smířit s tím, že tenhle trochu plachý týpek, který o sobě tvrdí, že má rok od roku na pódiu větší trému a že psaní textů mu jde pořád hůř, je přerostl nejmíň o hlavu. O hlavu, kterou umí používat.

Text: Ondřej Formánek, foto: archiv Kato

Proč zrovna Kato?

Jako ten záškodník z Růžovýho pantera, ten co byl vždycky někde schovanej…

… někde v bytě inspektora Clouseaua, kde na toho chudáka pokaždý vyskočil a napadl ho karatistickým kopem?

Přesně tak. Mám záškodnickej pseudonym.

Jak ses dostal k hip hopu?

Já k tomu tíhnul asi odmalička, i když jako dítě jsem byl přesvědčenej, že budu designér aut. Když jsme jeli na návštěvu k tetě a strejdovi do Stránčic, vždycky jsem tam drnkal na jejich kytaru, a když jsme jeli na návštěvu, kde bylo piáno, tak jsem vždycky ťukal do piána. Pak mi naši koupili kytaru a muzika si mě odvála sama. A co se rapu týče, ten se mi líbil od prvních věcí, co jsem slyšel, akorát jsem si myslel, že jsem na to moc malej.

To ti bylo kolik?

Kolem deseti let. Ale je pravda, že v tý době jsem už působil v punkové kapele Mausoleum. Vedl ji Jaroslav Špulák, dnes hudební publicista a kritik. Přišel jednoho dne k nám do školy dělat nábor do dětského sboru. Mausoleum byla totiž punková kapela s dětským sborem. Na první zkoušku přišlo asi čtyřicet dětí, na druhý nás bylo sotva šest – tvrdý jádro. Díky tomu jsem dal ve svých jedenácti letech punkové turné po Itálii, hráli jsme po těch nejzaplivanějších rockovejch pajzlech.

V jedenácti letech?!

V jedenácti.

A jak to fungovalo v praxi? To vás dospělí punkáči vždycky uložili v deset večer spát?

Ne, v deset večer jsme většinou začínali hrát. Ale nikomu se nic nestalo, všechno probíhalo v pohodě a byla to docela legrace. Hráli jsme i v Berlíně, krátce po pádu komunismu. V hlavě mi utkvěly obrazy rozpadlý Berlínský zdi a těch uměleckejch objektů sestavených ze zbytků  trabantů. S Mausoleem jsem přičichnul k atmosféře pódia a zjistil jsem, že mě to tam hrozně baví. Přitom jsem taky poslouchal rap. Pak vznikla kapela Criss Cross, to bylo v roce 1992, kluci stejně starý jako já. Došlo mi, že když můžou oni, můžu taky. Tak jsem teda začal „dělat rap“, jestli se tomu tak dá říkat. První demáč jsem narapoval přes sluchátka, který jsem sebral rodičům.

A tvůj vzor byli teda Criss Cross?

To ne, spíš mě inspirovali k tomu, abych začal něco dělat. Můj „učitel“ byl vždycky KRS One a jeho parta BDP, ten se se mnou táhne celou dobu. Doteďka ho sleduju. Jeho příběh mi reprezentoval všechno to, co pro mě znamená rap: že je to hudební žánr, kde se dá mluvit o čemkoliv. On se z bezdomovce dostal až k tomu, že přednáší na univerzitách a nikdy neměl problém pojmenovat věci pravými jmény.

Takže pro tebe byl rap cestou sebezdokonalení?

Spíš jsem měl vždycky potřebu se k něčemu vyjadřovat. Sloh mi šel už na škole, zkoušel jsem dělat komiksy a psát povídky.

Proslavila tě hiphopová kapela Chaozz. Jak jste se dali dohromady?

Na střední škole jsem měl spolužáka, začali jsme se bavit na hodině tělocviku. Byl takovej vysokej a měl basketbalovej dres, tak jsem se ho zeptal, jestli poslouchá rap. A on že ne. Tak jsem mu donesl nějaký cédéčka, začli jsme se kámošit a založili kapelu Flavamatic. A vyklubal se z něj MC Fugaz. Měl strašně starý PCčko s primitivním programem, na kterým jsme skládali hudbu. Bylo v něm děsně těžký splácnout k sobě beat a basu. Museli jsme to vždycky nechat spočítat, a většinou to stejně furt nesedělo a my museli do toho prográmku pořád dokola nastavovat jiný čísla. Asi v roce 1995 jsme měli jako Flavamatic koncert v Brně spolu s jistou kapelou Chaozz, kterou založili naši kámoši z žižkovskýho klubu Komotovka. Ten koncert byl napůl průšvih. Nějakej týpek v publiku se rozhod, že nás bude prudit, my jsme byli ještě malý a už sami od sebe celý vynervovaný, že tam máme rapovat před lidma. Ale cestou domů jsme se shodli na tom, že oni měli lepší muziku a my lepší texty, takže naše dvě kapely spojíme v jeden velkej Chaozz.

A pak jste zakopli o televizní slávu díky zakladateli pražského klubu Radost Ivu Pospíšilovi.

Já jsem chodil kupovat cédéčka do jeho krámu, protože byl jedinej, kdo objednával hip hop. Jednou se mě zeptal, jestli neznám nějakou českou rapovou skupinu, že má kontakt na hudební vydavatelství. Já jsem samozřejmě řekl, že znám. Vyfotili jsme s kámošem pár fotek na automat, já jsem je donesl Ivovi a on nás seznámil s hudebním vydavatelstvím Polygram. Dali jsme jim demo, který jsme nahráli u Fugaze doma a tou dobou už z něho hráli i na pražským nezávislým Radiu 1. A Polygram nás vzal.

Tlačili na vás, abyste se líbili a podbízeli, aby se to prodávalo?

Myslím, že lidi z vydavatelství byli z toho, co se stalo, sami překvapený. Nikdo to nečekal. Náš úspěch byl založenej na tom, jaký jsme, protože naše první album bylo stejný jako naše starý demáče. Akorát jsme ho nahrávali ve studiu pod vedením Honzy Čechtického z kapely Ohm Square, ten nás usměrňoval. Ale nikdy na nás nebyly vyvíjený žádný tlaky, abychom dělali něco jinak.

Ani u druhý a třetí desky na vás nikdo netlačil?

Ne, ale my sami jsme u druhý desky začali mít potřebu zalíbit se, být úspěšní. To je třeba příklad písničky Brána. Byli jsme zmatený. Ale kdybychom neměli z čeho, nikdo by nás nenutil nahrát čtyři desky. A naše poslední album, Sakum Prdum, to byl myslím takovej dobrej Chaozz styl. Ani dneska bych se to nestyděl někomu pustit.

A ani jinak nepovažuješ Chaozz za hřích svýho mládí?

Byla to prostě součást cesty, kterou jsem musel dát, abych došel sem. Udělali jsme spoustu chyb a v době, kdy jsme začínali, jsme to neuměli dělat, ani jsme se neměli od koho učit. Vlítli jsme do toho po hlavě a teprve pak zjišťovali, co by to mohlo způsobit nebo nemuselo. Ale protože jsme se vždycky snažili dělat věci podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí, nemůžu říct, že bych se za to dneska styděl. Fázi učení jsme si odbyli před očima veřejnosti, což z dnešního pohledu není ideální. Ale nechci se moc melancholicky ohlížet.

Část hiphopové scény tě dodnes nepřestala obviňovat z toho, že ses s Chaozzem zaprodal a ještě k tomu z toho, že jste ze sebe dělali průkopníky rapu a hip hopu u nás, že jste ukradli statut českých průkopníků kapelám jako PSH.

Ze začátku jsme byli jedna parta, od Oriona jsem měl většinu svých rapových kazet. Scéna byla malinká a já jsem byl ten mladší, on ten starší. V první skladbě na prvním albu Chaozzu jasně říkáme, že jsme nebyli první. Na desce jsme dali Penerům i ostatním respekt. Ale jinak ten jejich pocit, že jsme se zaprodali komerci, chápu, ale myslel jsem si, že už se to mezi námi vyčistilo. Nemůžu strávit celej život tím, že budu někomu vysvětlovat, kdo jsem…

Proč jsi z Chaozzu odešel a začal jet na vlastní pěst?

Oficiálně jsme se nikdy nerozpadli, jen máme furt pauzu. Stejně jsem chtěl všechno změnit, hlavně uvnitř sebe. Začal jsem úplně znova a hrozně mě to bavilo. Šel jsem do toho s takovou chutí, říkal jsem tomu vrátit se do tramvaje. Začal jsem si říkat Kato. Hrál jsem jako DJ Kato, produkoval jsem muziku jako Kato a doufal jsem, že až lidi zjistěj, kdo je Kato, tak to nebudou moct vzít zpátky. Vlastně to tak i zafungovalo, akorát mi ten Kato přirostl k srdci tak, až z toho mám dneska trošku schizofrenii. :-D

Takže sis začal říkat Kato, založil sis hiphopovou partu Prago Union a hned na jejím prvním albu HDP jste se předvedli ve společnosti hvězdných hostů jako KutMasta Kurt, Planet Asia, Edo G nebo Masta Ace & Dendemann. Čím jsi je přilákal?

Desku HDP mi pomáhal vydat kamarád Affro, který vede hiphopový časopis Bbarák a festival Hip Hop Kemp a díky tomu má i spoustu kontaktů. Tak jsem mu ze srandy nadhodil, že bych chtěl mít tyhle velikány jako hosty, a ono to kupodivu vyšlo. Super bylo, že ta spolupráce neproběhla jenom přes internet, teda s výjimkou KutMasta Kurta, kterej v tý době neměl cestu do Evropy. Ale s Planet Asia jsme to nahráli přímo u mě doma, protože v Česku hrál. Za Mastou jsme jeli do Berlína, kde zrovna koncertoval a za Edo G do Vídně.

Takže neměli žádný hvězdný manýry?

Vůbec ne. Upřímně jsem jim totiž řekl, co chci dělat. Že do těch skladeb fakt patří, že je chci kvůli jejich hudbě a ne kvůli jejich slavnému jménu.

Ty si hodně hraješ s významy slov: „Jsme mistři ve stavění na cizích základech/ máme léta praxe v těch nejblbějších nápadech/ jak jít do všeho po hlavě/ ale stejně bezhlavě/ páč nemůžeš bejt v obraze /dokud nejsi párkrát pod/ až budu mít v kolenou revma/ možná začnu myslet hlavou/ říkám si každý ráno, když vyrážím za potravou/ ale vážně žerty stranou…“ Jakým způsobem píšeš?

Zapisuju si slovní spojení, co mě napadnou, na kousky papíru, který si schraňuju. Než vznikla deska Dezorient Express, ležel jsem nějakej čas v nemocnici. Tam jsem si vzal notebook a ty hromady papírů a probíral jsem se tím a zapisoval jsem to, co mi přišlo, že má něco do sebe. A pak jsem udělal pytlíkovou metodu – slovní spojení a hříčky, co se týkaly tématu, jsem vždycky naházel do jednoho pytlíku. Jiný zas do jinýho. Když přišel nápad na písničku, na refrén nebo nějakej beat, tak jsem se tim proštrachal a co se dalo, to jsem použil. Vznikly základy skladeb a zbytek jsem už dopsal. Díky tomu byly ty písničky mnohem nahuštěnější, než když si prostě sedneš a napíšeš je. A já chci dělat desky, co si je budeš moct dát doma do knihovny, vyndat je za pět let a najít v nich zase něco novýho.

Jsi rapper a zároveň pracuješ v reklamce. Není v tom trochu rozpor?

Živit se v Česku muzikou znamená dělat spoustu kompromisů, o které nestojím. A bál bych se, že potřeba vydělat si na sebe by se v té hudbě nakonec nějak projevila. Takže jsem mnohem klidnější, když mám práci, která mě trochu baví a z výplaty mám každý měsíc na účty, jídlo a bydlení. Pak si můžu skládat a hrát muziku, jakou chci.

Na Dezorient Express máš jeden track, kde se rapuje o mrtvole, která leží v křoví v parku na Arbesově náměstí a lidi kolem ní chodí celý týdny a nikdo si jí nevšimne. To je ze života?

Přesně tak, stalo se to asi před čtyřma rokama. Na rozdíl od mý písničky tohohle chlapíka teda nikdo nezabil, byl to asi nějakej bezdomovec, kterej tam umřel sám. Já jsem si to trochu přibarvil o vraždu, no. Ale ta mrtvola tam skutečně ležela dlouho, nejmíň měsíc, v křoví, který ani žádný křoví není, je ti tak po pás, a deset metrů od něj je tramvajová zastávka. Od chvíle, co jsem na tuhle zprávu narazil v novinách, jsem o tom chtěl něco napsat. Fascinovalo mě, jak je to miliónový město anonymní místo. Mimochodem, kamarád ze Smíchova mi vyprávěl podobnou historku, že tam prý probíhala nějaká policejní honička a policajti stříleli varovně do vzduchu. A celý to pozorovala nějaká babička vykloněná v okně, kterou trefila kulka zespoda do brady. A ona zůstala opřená v okně. Že je asi mrtvá si někdo všiml, až když přišla zima a babička měla sněhovou čepičku na hlavě.

Tak a máš téma na další track…

Někdo mi ale tuhle tvrdil, že to je jen taková vymyšlená městská legenda. Tak nevím.

Mám dojem, že když rapuješ „hledám holku, která mi dá za pravdu“ tak polovině lidí, co tě poslouchaj, ani nedojde, že v tom je jemnej dvojsmyslnej vtip. A že verš „život je to jediný, co tu není stálý, Einstein si to možná spočítal, ale nakreslil to Dalí,“ vyžaduje po lidech znalost autora teorie relativity a obrazů jednoho španělského surrealisty. Nebojíš se někdy, že tvoje texty budou na část hiphopovýho publika moc hravý a moc rafinovaný?

Snažím se dělat muziku, která je furt hip hop, ale bude srozumitelná komukoliv, kdo ji bude mít chuť poslouchat. Jsem rád, že na nás chodí i lidi, co hiphop neposlouchaj. Jak jsem říkal, rap mě chytil jako muzika, v níž se mluví o čemkoliv, a tak mi přijde škoda, že v dnešní době si hip hop okolo sebe postavil ohrady nějakýho stylu a vymýšlí si, o čem se má rapovat a o čem se má taktně mlčet. A jako úplně postavený na hlavu mi přijde, že rap – muzika, která má ukazovat skutečnej svět – místo toho ukazuje světy, který neexistujou. Někdy je to až legrační.

Jasně, všichni ti rapoví drsňáci ověšený zlatem a holkama, co rapujou o tom, jak šéfujou pouličnímu gangu a vítězej v přestřelkách. Napadlo tě někdy, že bys nadobro opustil hip hop a začal dělat úplně jinou muziku?

Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Chtěl bych určitě víc zpívat. Ale mě jsou všechny žánry vlastně fuk. Síla, která mě ženě něco napsat a narapovat, je úplně stejná jako ta, co žene malíře k malování. Akorát mluvíme trošku jiným jazykem. Ale programově svůj styl měnit nebudu, bojím se, že by to ztratilo opravdovost.

Máš nějaké vzory?

Asi to dělám už tak dlouho, že to dělám tak, jakej jsem sám. A ti černí rappeři z Ameriky, který jsem měl vždycky rád, rapujou a hrajou z mnohem míň romantických důvodů, než jsme si kdy mysleli.

Jakože většina slavnejch americkejch rapperů chápe rap především coby cestu, jak vydělat prachy a konečně vypadnout z ghetta? Že za tím není až tak velká potřeba být „básníkem ulice“, co vykřičí všechnu nespravedlnost světa?

Jasně, ale i ta jejich cesta je správná. Prostě nemám vzory, spíš lidi, co mě nějak ovlivnili.

Ovlivnili tě jako autora rýmovaných textů třeba nějací básnící?

Já čtu spíš literaturu faktu. Zajímá mě vesmír, fyzika…

Fyzika?

Teoretická. Nejsem na čísla, na matiku nemám hlavu vůbec. V beletrii moc nejedu, i když občas mi někdo něco doporučí a mě to zaujme. Líbí se mi třeba básně Leonarda Cohena. Ale teoretická fyzika je jiná věc. Zajímá mě teorie chaosu: měřítková vnitřní podobnost, teorie univerzality. V ní se třeba říká, že když stojíš řekněme na anglickým pobřeží a koukáš si k nohám, tak vidíš ty samé tvary a struktury, jako když na stejné pobřeží hledíš třeba ze stokilometrové výšky. Takže obraz detailu pobřeží zblízka je vlastně tentýž jako obraz celku z dálky. To mě přivedlo k hledání principů. U přírodovědnýho filmu o tom, jak fungujou zvířata na ostrově odříznutým od světa, můžeš přijít na věci, který se ti budou hodit, když nastoupíš do nový práce, tedy do prostředí, který taky funguje jinak než tvůj dosavadní svět. Prostě, určitý principy jsou společný. Proto věda hledá jednotnou „teorii všeho“. Možná, jestli ji někdy opravdu najdeme, nastane konec světa. Protože už nebude co hledat.

——————–

Kato, český rapper a hiphopový producent

Byl hlavní tváří Chaozz, komerčně nejúspěšnější české hiphopové skupiny.

Vyšla mu tři sólová alba: Deph, Rigor Mortis a 3D.

Poslední roky vede kapelu Prago Union, s níž zatím vydal desky HDP a Dezorient Express.


Rozhovor: Johana Švarcová – Kazety

Johana Švarcová jako DJ Johana v červeném světle Johana Švarcová Johana a její bota johajoh Johana, když jí bylo třináct let

Text: Martina Overstreet
Když jsem před časem postovala na naši FB stránku další z koncertů Sunshine, komentoval to jeden čtenář slovy: ´Nějaká nová kapelka?´ Odpověděla jsem mu, že žádný nový kapelky, který by mi stály za takovou námahu, tady nevidím. A ať dá tip. Poslal odkaz na Kazety. Na MySpace jsem si pustila jeden track a napsala mu zpátky, že je to málo. RedWay není hudební časopis, a proto nemusíme psát o každý partě, co se mihne kolem, jen aby bylo vidět, že sledujeme scénu. Zvlášť, když ta parta zní jako Dybbuk v KD Opatov  léta páně 1986. Ten kluk toho ale nenechal. Za pár dní jsem se na Facebooku ptala, s kým bychom měli udělat rozhovor do novýho čísla. Poslal link na klip Smutná, pod kterým se rychle shromáždilo asi dvacet jednoslovných reakcí: Kazety! Otráveně jsem vzdychla a pustila si to. A pak jsem zavolala zpěvačce Johaně a požádala ji o rozhovor. Protože s obrazem to najednou dávalo smysl. Ten název, zvuk, texty, všechno…

foto: archiv Kazety

Johano, Kazety zněj jako holčičí punk z poloviny osmdesátých let. Proč?
No… Tady jsou všichni zvyklí na takový ten houseový syntetický zvuk, co přišel v devadesátých letech. Zvuk Kazet je třicet let starý, protože synťáky, které používáme, jsou třicet let staré. Není v tom žádná promyšlená ideologie typu, že my to budeme dělat striktně jinak než všechny ostatní elektro projekty tady, nepoužijeme počítač a budeme schválně retro, abychom se odlišili. Náš hudební názor se vyvinul čistě ze zájmu a z lásky k analogovému zvuku.

Aha. Hele, já teď přeskočím trochu někam jinam a ke Kazetám se pak vrátíme. Vy jste totiž  taky herečka. A lidi, kteří sledujou divadlo, o vás říkají, že jste dobrá. A to možná zase ti, co vás znají jenom z Kazet, nevědí.
To je možné a ani to vědět nemusí. Poslední rok se totiž divadlu už tolik nevěnuju. Teď dělám nejvíc právě Kazety, do toho chodím do školy, věnuju se improvizovaným rozhlasovým hrám s Rádiem IVO – což vlastně je divadlo – a pracuju na projektu Rádio Vérité a ještě na televizním pořadu Hotel Insomnia.

Já do divadla moc nechodím, a když už teda jdu, tak se tam většinou stydím. Nějak nemůžu  unést ten přehnanej patos na jevišti. Z citových výlevů herců je mi trapně. Mohla byste mi doporučit představení, kde bych tenhle problém neměla?
Tak jestli vám vadí tohle, mohla byste jít klidně na všechno, v čem jsem kdy hrála nebo hraju. Já jsem hodně civilní herečka, i proto mě teď víc zajímá hraní ve filmu a v televizi. Kamera vás může zabrat pěkně zblízka, spoustu věcí tedy vyjádříte třeba jen očima nebo tím, že neuděláte nic. To na jevišti moc nejde. Vaše gesta musí být srozumitelná i divákům v poslední řadě, musíte mluvit hodně nahlas a když je potřeba šeptat, je to ten divadelní šepot – nic přirozeného. Přijde mi, že v současném divadle by se mělo hodně rychle něco stát. Něco radikálního, nějaký průlom. Například do kina chodí lidi proto, aby viděli a zažili něco nového, ohromujícího. Filmy jsou plné efektů, nad kterými se tají dech, zatímco divadlo moderní technologie příliš nevyužívá. A to je podle mě škoda, protože by to krásně šlo.

Jak třeba?
Třeba kreativněji a odvážněji využívat videoprojekce. Můžete něco promítat na podlahu a zároveň na stěny a celé je to interaktivní, takže když například herec něco nebo někoho honí, je to něco nebo někdo ve videoprojekci a ta na herce nějak reaguje. Takové představení jsem viděla u zahraničních divadel, kde je to už – hlavně v tanečním divadle – hodně daleko. Zajímavé je, že k největším experimentům teď dochází v opeře, která ještě donedávna platila za zaprděný a zastaralý žánr, kde se nic nového neděje.

No dobře, u tanečního představení si to představit dovedu, nakonec i V518 s partou TOV propojuje na scéně moderní tanec se super zvukem a laserovými paprsky, a výsledek je  ohromující, ale v činohře…?
To by taky šlo. Herec by měl třeba mikrofon, který by byl zapojený do smyčkovače a jak mluví, tak se mu ty slova všelijak vrství. S tím by se dalo různě hrát, ale jak říkám, v Čechách se takové nápady, nevím proč, moc nepraktikují. Přitom to není drahé, není to nedostupné, jen by se musely obsah a forma představení vymýšlet společně, aby ty fígle byly použity správně.  Aby hře pomáhaly a nerušily diváka. Prostě aby měly svoje opodstatnění.

Vy teď studujete na FAMU obor s názvem Centrum audiovizuálních studií.
Hm. Je mi dvacet šest a jsem v prváku. (stydlivý úsměv)

No a co, to nevadí, vždyť už přece máte DAMU, ne?
Nemám. Já jsem hned po střední škole nastoupila do Klicperova divadla.

Vy jste se na DAMU nehlásila? Vy jste nechtěla?
Chtěla. A zkoušela jsem to dvakrát. Podruhé jsme měly se Simonou Babčákovou takový plán, že… teď to bude znít asi hrozně nafoukaně… (směje se), no ne, to byla taková naše legrace. Říkaly jsme si, že se  přihlásíme proto, abysme tam jednou samy mohly učit improvizaci. Jenže Simona tam pak nešla a mě bylo líto té pětistovky za přihlášku, tak jsem se dostavila a předvedla porotě performanci. Takovou… zábavu.

Jakou… zábavu?
Ježíši, to se nedá vyprávět, to bych musela předvést. Byl to hodně přehraný, přímo na místě vymyšlený monolog. Nedávalo to moc smysl, plazila jsem se po zemi a říkala věty jako „Ach, ach, to ne! To snad ne!“ Jakože největší neštěstí a zoufalství, hlava v dlaních, pak k oknu a zase se trošku plazit a tak dále… (smějeme se).

Jo takhle. A co oni na to?
Koukali po sobě a cukaly jim koutky. Nevěděli, co to… Ale když jsem se hlásila poprvé, myslela jsem to vážně. K přijímačkám mě poslal Josef Krofta, který na DAMU učil a mě si všimnul v loutkovém divadle Dno. Řekl mi, abych se přihlásila k němu do ročníku, že mě tam rád uvidí. Tak jsem si napsala svůj monolog a dialog, poctivě jsem se připravila, chtěla jsem ukázat, co mě baví a co chci dělat. Ale nevim, asi jim to přišlo moc mimo… A navíc, když jsme se pak bavili, vyšlo najevo, že mě příliš nezajímá práce v kolektivu. A na DAMU chtějí budovat kolektiv, to je jasný.

Takže vás ani jednou nevzali a vy víte proč. Štve vás to?
Ne, protože to já jsem jim nevyšla vstříc. V té porotě seděli chytří lidi a okamžitě poznali, že nejsem ten typ interpreta, co ho baví hrát třeba Shakespeara. A to je pravda. Já mám pocit, že mám v sobě dost vlastních témat, které si chci zpracovat po svém.

Hm. Včera jsem zrovna někde četla, že Jiří Macháček se na DAMU hlásil čtyřikrát. A nevzali ho…
No to se nedivím, vždyť on vůbec neumí mluvit.

Ale to asi tak nevadí. On z toho přece dokázal udělat svoji přednost. V Samotářích byl přesnej, tím se to rozjelo, a dneska je slavnej.
Podle mě se těm školám nesmí přikládat zas tak velký význam. A zvlášť těm uměleckým. Když někoho nevezmou, neznamená to, že ten člověk je idiot a že nic neumí. Třeba je tak vyhraněný, úzce zaměřený a zacílený, že potřebám té školy zkrátka nevyhovuje. A to je v pořádku. V divadle jsou potřeba jak univerzální herci, tak ti, kteří sice nezahrajou všechno, ale v té své výseči, na té své parketě, jsou jedineční a vyniknou vysoko nad ostatní.

A proč jste se rozhodla studovat FAMU?
Asi před dvěma roky jsem si uvědomila, že jsem ve svém životě něco přeskočila. Na jednu stranu bylo skvělé, že jsem po střední skočila rovnou do herecké praxe. V Klicperově divadle v Hradci Králové jsem hrála ve hrách, které režíroval Vladimír Morávek. Ten je přísný, nic mi neodpustil. Za pochodu jsem se tak nějak přirozeně učila všechno: jak se zkouší, jak vypadá nasvícený prostor, jak si člověk ta světla musí hlídat, jakou intenzitou má mluvit, jak se má pohybovat, prostě jak se buduje role. Vyhovovalo mi to. Ale jediné, co mi scházelo, bylo… Já totiž při tom hraní vždycky dělala i svoje autorské věci, vlastní představení. A  najednou se mi začalo  stávat, že jsem vymyslela nějaký postup a pak jsem zjistila, že tohle ale už někdo udělal přede mnou. Kdybych to věděla dřív, mohla bych na to nějak reagovat. Pomohlo by mi to… A to jsou moje mezery ve vzdělání. Chybí mi teoretický základ, všeobecný přehled a orientace. K informacím se dostávám nesystematicky, napřeskáčku. Tu mi někdo přinese knihu, tak ji přečtu, pak zas jinou, ale možná ke mně přicházejí ve špatném pořadí. Chybí tomu posloupnost. A navíc – já pracuju s audiovizuálními technologiemi, ale nikdy jsem nepřekročila takovou tu uživatelskou úroveň. Když odevzdávám práci, například do rozhlasu nebo jinam, tak si nejsem jistá, že jsem to odevzdala technicky úplně v pořádku… Že to není úplně profi. A s tím nejsem spokojená. Proto jsem přihlásila na FAMU.

Jak tam probíhají přijímačky?
Pošlete jim svoje audiovizuální práce, pak napíšete analýzu nějakého audiovizuálního díla a motivační dopis. Takhle je to na našem oboru  CAS (centrum audiovizuálních studií, pozn. red.). Na základě toho vás pozvou k přijímacím zkouškám, které se mimo jiné skládají z toho, že vám pustí kratší experimentální film, na který pak během hodiny musíte napsat analýzu, rozebrat postupy a podobně, a pak ještě absolvujete pohovor. S analýzou jsem problém neměla, snad jen, že já jsem zvyklá být v textech hodně stručná. Mně je trapné doříkávat a dovysvětlovat každou věc až do konce. V tom jsem taková zenová a to se do školy moc nehodí, haha… Takže jsem jako vždy trochu zápasila s požadovaným počtem znaků.

Jaké audiovizuální dílo jste si vybrala k analýze?
Videoklip Kids od MGMT.

Jééé! Hahaha… (Kdo neví, proč se směju, ať si to najde na YouTube, pozn. aut.) Jsme u muziky. Pojďme na Kazety. Vaše texty připomínají zápisky z holčičího deníku. Píšete si deník?
Já ne. Na to je odborník moje sestra. A teď mě vlastně zrovna požádala, abych ho taky začala psát. Takže teď si něco jako deník píšu. Vždycky tak jednu větu z celého dne.

A proč vaše sestra chce, abyste to dělala?
Já pořádně ani nevim… Ona požádala všechny členy rodiny. Možná pak chce nějak porovnávat to, co se stalo, s tím, jak jsme to zapsali. My jí to postupně odevzdáváme. Ale ty věty, které si já zapisuju do diáře – a to je ten můj v uvozovkách deník – to vlastně dělám pořád. Jsou to moje výchozí body pro texty do divadla nebo k písničkám.

A kdo v Kazetách píše texty?
Všichni tři. Třeba Smutnou napsal David.

Překvapivě…
Protože já jsem se s tím nějak nemohla poprat. Měla jsem rozepsaný text, ve kterém bylo „Jsem vzteklá, jsem vzteklá…“, čímž jsem chtěla zdůraznit, že žiju v hodně vyhrocených emocích. Ale tím, jak to bylo osobní, jsem s tím nemohla hnout. Tak to vzal David a dodělal to. My si takhle pomáháme. Jindy zase přinesl David svoji povídku, já mu ji proškrtala a vznikl text k písničce Country. Už se známe tak dobře, že si to můžeme jeden k druhému dovolit. Sám autor je do textu často příliš ponořený a nemá nadhled. Od toho je tam pak ten druhý, aby se do toho vložil.

Kazety tvoříte vy a dva kluci. Kdo má hlavní slovo?
Ve chvíli, kdy jsou tři lidi, není potřeba, aby byl vedoucí. Někdy se trochu pohádáme. Teď naposledy kvůli jednomu textu. Asi dva dny to bylo docela nepříjemné a vypadalo to, že nedojdeme k řešení, ale nakonec jsme se každý sám zamyslel, pak něco navrhnul a vznikl kompromis. V Kazetách je demokracie.

Tak to mi už hodně lidí řeklo, že v kapele demokracie nefunguje, protože jeden člověk musí bejt zodpovědnej za výsledek. Výhoda je, že věci se dělaj více méně podle něj, a nevýhoda, že případný neúspěchy a průšvihy jdou pak na jeho hlavu.
U nás každý člen zodpovídá za to svoje. Například Jirka Havlíček má na starost videoklipy, obaly, plakáty, videoprojekce, prostě vizuální podobu Kazet. My se s ním můžeme bavit o motivech, koncepci a způsobech, jak to bude vypadat, ale když on řekne, že všechno bude černobílé, tak to bude černobílé. A i kdybych já měla pocit, že lepší by to bylo barevné, musím se na něj spolehnout a důvěřovat mu. Přece jsme si ho do kapely nevybrali jen tak. Ale je pravda, že si tu černobílou musí před námi umět obhájit. Musí mě a Davida přesvědčit. Není to žádné: hele, já jsem výtvarník, tak mi do toho nekecejte! Já a David jsme zase zodpovědní za hudbu, text, zpěv, výraz… David víc za hudbu, já za zpěv. Než ale nějaká písnička vznikne, bavíme se často všichni tři o tom, co by mělo vzniknout, jaký by to mělo mít charakter a tak. Ten směr, kterým se Kazety budou ubírat, plánujeme společně.

Vydali jste desku, byli jste nominovaní na Anděla a teď hodně hrajete. Jezdíte po koncertech, to je život v autě, v šatně, na hotelu. Máte nějaký zajímavý poznatky o životě na cestě s klukama?
Ani ne. Já lidi moc nerozděluju na muže a ženy. Všímám si toho vlastně jedině v případě, že člověk je buď hodně vyhrocená ženská nebo hodně vyhrocený chlap. To ale v Kazetách není. Kluci nejsou žádní machové a já zase nejsem úplně holka.

A kdo dělá v autě dýdžeje? Jsou kapely, který se kvůli tomu, co se bude poslouchat, stihnou tak pohádat, že po příjezdu na místo nikdo s nikým nemluví.
To u nás taky není. Protože David nebydlí v Praze, tak já a Jirka mu cestou většinou pouštíme kapely, na kterých jsme byli a vyprávíme mu, jaké to bylo na kocertě. Pouštíme si, co kdo poslední dobou poslouchá a bavíme se o tom.

No prosím, a to mě někdo upozorňoval, ať si na vás dám bacha, protože jste zpěvačka a herečka zároveň, takže jako složitá osobnost a těžký pořízení! Ale koukám, že rovnice zpěvačka plus herečka rovná se nesnesitelná osoba, nemusí platit vždycky.
To se říká asi proto, že zpěvačky a herečky jsou zvyklé být středem pozornosti. A některé si to pak vynucují za každou cenu…  Ale tak já taky potřebuju pozornost. A kamarádi na mě náladu, kdy se chci předvádět, už poznají. A buď mi dají prostor, nebo ne. A když nedají, tak já se trochu urazím a v lepším případě se sama sobě vysměju a je to zase dobrý.

S kým se kamarádíte? Který kapely považujete za spřízněný?
Tak základem je, že zpěvačka kapely Dva je moje sestra. Druhý člen je její manžel, čili můj švagr, takže to je v rodině. Pak kamarádíme s Midi Lidi. S Petrem Markem spolupracuju na různých  projektech buď v divadle nebo na už zmíněné Insomnii. Přístupem k muzice jsou mi blízcí kluci ze Sporto nebo Moimir Papalescu… Mě zajímají lidi, kteří do muziky vnášejí svůj osobní vklad. Zajímají mě původní věci. V různých žánrech. Třeba takové ty kytarovky, co jsou teď moderní, Rara Avis a Scissorhands a další, tam obdivuju tu zručnost, že to umějí dobře zahrát a udělat k tomu show, ale jinak mi to zní jako spousta jiných trendy kytarovek, a proto to nevyhledávám.

A jak vnímáte váš koncert? Přistupujete k tomu trochu jako na divadle, máte kostýmy a líčení, nebo  hrajete v tom, v čem chodíte do sámošky?
Do sámošky chodím zásadně v barokním kostýmu a s truhlou dukátů! My nosíme civilní oblečení. Když přemýšlím, co si vezmu na sebe, tak dbám jedině na to, že David bude asi celý v černém a abysme nebyli za úplné depešáky, snažím se vybrat pro sebe něco barevnějšího. Jeden čas jsem si dělala i líčení. Ale nebylo to klasické zdůrazňování předností – očí, rtů a podobně, jenom jsem si černou tužkou malovala na obličej takové geometrické tvary. Pak jsem náhodou zjistila na YouTube, že velmi podobně se líčily právě i Dybbuk. To mě překvapilo. Jinak se ale moc nestylizujeme. Jak jsem říkala, nesedí mi věci, které jsou vyřčené nebo ukázané až do posledního písmene, protože pak nedávají prostor tomu, kdo je přijímá. Proto mě neoslovuje například koncertní show Madonny a daleko víc se mi líbí La Petite Sonja z Kill The Dandies!, která se umí lidem trochu prodat, ale zároveň si ponechává i nějaké tajemství.

S tím souhlasím. A blížíme se k závěru. Jak žijete, Kazety? Třídíte odpad? Kouříte, berete drogy, jste vegetariáni? A kdo má podle vás nosit u sebe kondom? Kluk, nebo holka?
Odpad třídíme všichni. Taky všichni kouříme cigarety. Drogy nebereme vůbec a maso – to já moc nejím, no. Mojí babičce je osmdesátdva a říká, že vegetarián je horší než feťák, protože ten se z toho může vyléčit. (smějeme se) No a s tím kondomem je to jasné – měl by ho nosit každý, holka  kluk, to je jedno.

Johana Švarcová
narozena: 17.8. 1983
studuje: FAMU CAS (Centrum Audiovizuálních Studií)
Kazety: album Kazety vyšlo u nezávislého labelu X Production v roce 2009
divadlo: hrála například oslíka, psa, gorilu

Když mi bylo 13

Ve škole mě bavilo…
čeština, dějepis, výtvarná a hudební výchova

Nebavilo…

matematika

A po škole…

nevím, mě bavilo skoro všechno, v tomhle období vlastně asi nejvíc zahradničení. Založila jsme si takový lesopark. V té době jsme žili na vesnici, dělala jsem soutěže v poznávání rostlin, na výtvarce jsme si kreslila svůj herbář.

Nejvíc jsem se bála…

každý den něčeho jiného.

Nejvíc jsem si přála…

různý věci, těžko říct. Byla jsme hrozně živá, třikrát za den jsem něco nadšeně potvrdila a třikrát to zamítla.

Často se mi zdálo, že…

u nás v domě ve sklepě (který jsme neměli) žije vrah, a když špatně projdu po chodbě, tak se k němu propadnu. Mizely nám tam návštěvy…

Poslouchala jsem…

Dr. Albana a Fun Factory.

Četla jsem…

Hochy od bobří řeky a Děti ze stanice ZOO.

Chtěla jsem se stát…

Redaktorkou, reportérkou, novinářkou. Zajímala mě politika, nevím už proč, možná se mi jen líbilo učit se nazpamět, kdo je u nás ministr a čeho, jména poslanců a tak, opravovala jsem pak dospělý, když se spolu bavili o politice. Myslím, že to ale netrvalo déle než půl roku, tahle hra.


Rozhovor: Alan Wilder

Alan Wilder za starých časů Depeche Mode Alan+Wilder (1) Alan+Wilder

Text: Ondřej Formánek

Třináct let hrál ve skupině Depeche Mode. Spousta fans je toho názoru, že to bylo  nejlepší období v historii kapely a že Alan byl její nejvýznamnější člen, protože je autorem jejího nenapodobitelného zvuku. V roce 1995 Wilder z Depeche Mode odešel a začal se věnovat svému temně industriálnímu projektu Recoil, který rozhodně není hudbou pro masy. I tak to mnoho starých depešáckých fans poslouchá a chodí na koncerty. Wilder pro ně bude zbožňovanou kultovní postavou, i kdyby začal nahrávat vojenské pochody. Prostě ho mají za polovičního boha a nejjasnější hvězdu, ale on sám je přitom jeden z nejskromnějších a nejnormálnějších lidí, s nimiž jsem kdy dělal rozhovor.

Alan Wilder za starých časů Depeche Mode

Nechtěl jste být jako dítě něčím jiným než muzikantem?
Asi do šestnácti let jsem byl úplně obyčejný kluk, co chtěl být střídavě autobusákem a fotbalistou. Ale někdy od té doby jsem měl jasno: chci dělat hudbu. Šel jsem za tím jako bych měl klapky na očích.

A co vás tehdy tak ovlivnilo?
Glam rock, David Bowie… a blues. A jakmile jsem poznal glam rock sedmdesátých let, chtěl jsem rychle objevit muziku, která byla před ním. Takže jsem podnikl takový průzkum a objevil blues a rock’n’roll a gospel. A zkoušel jsem si to všechno přehrávat na klavír a zkoušet na to různý variace. Takhle nějak jsem se naučil přizpůsobit svoje klasické hudební vzdělání novým vlivům.

Když vám bylo sedmnáct nebo osmnáct, tak se v Británii objevil punk. To vás taky muselo zasáhnout, ne?
Nejdřív mi vůbec nepřišel důležitý, já jsem patřil spíš k nové vlně. Až časem jsem zjistil, že punk má vážně velký význam. A nebyl jsem sám, v jednu chvíli se všechny novovlné kapely snažily naskočit na punk rockovou vlnu.  Bez punku by třeba Depeche Mode nikdy nevznikli. Punk mě naučil vymanit se ze svého klasického hudebního vzdělání a vrátit se k úplným základům. Člověk občas potřebuje pořádný vnitřní úklid.

Před dvěma lety jste napsal do jednoho hudebního magazínu docela pochmurnou esej, ve které jste tvrdil, že s příchodem mp3 jsme si zvykli poslouchat muziku v čím dál mizernější zvukové kvalitě. Psal jste, že když superhvězdy jako Prince nebo Radiohead nabízejí svoji novou desku zadarmo, je to jen laciné gesto, jak si získat pozornost a přízeň a vydělat peníze jinde – třeba na velkolepém turné nebo prodejem triček. Ale když si lidi zvyknou, že muzika se rozdává zadarmo, tak budou malé kapely z nezávislé scény zralé na vyhynutí…
Po pravdě, v mém případě by se dalo říci, že spadám do podobný kategorie jako ti Radiohead, které jsem v tom článku trochu kritizoval. Po těch letech u Depeche Mode jsem finančně docela dobře zajištěný a nemusím se starat o to, jestli se moje nové album prodá, nebo ne. Pro mě by bylo snadné říct: tady je moje nová deska, stáhněte si ji zadarmo. Ale vím, jaké to je pro mladého muzikanta, který se snaží nějak protlouct.

Máte ale pořád dojem, že to jde s hudbou od desíti k pěti?
Od doby, co jsem napsal ten článek, se situace zlepšila. Jde hlavně o to, že hudba se častěji vydává v několika různých formátech. Došlo nám, že část fans chce jen empétrojky, část chce cédéčko, část vinylovou desku a část speciální edici v luxusně vyrobeném obalu, s bookletem, který vytvořil nějaký umělec, filmem a tak dále. Když takovou speciální edici nabídnete za rozumnou cenu a správným způsobem, nemalá část vašich posluchačů to bude chtít a zaplatí za to.

Takže je to vlastně stejné, jako prodávat auta…
Jasně, nabízíte je ve variantě, co má jen to nejzákladnější až po modely s extra výbavou. Mně, jako umělci, to vyhovuje, můžu si tak realizovat všechny tvůrčí potřeby, vyhovuje to hudebním fanouškům, protože mají na výběr a je to dobré pro celý obchod s hudbou, protože se zase dají eventuelně vydělat nějaké peníze. Takže věci se zlepšují. S technologickými trendy nejde bojovat. Musíte si najít způsob, jak v nich přežít.

Připadá mi, že muzikanti jsou v názoru na empétrojky a šíření hudby po internetu – ať už legálně, nebo ne -  dost ostře rozdělení. Že polovina z nich to považuje za katastrofu a čisté zlo, zatímco druhá to vítá a tvrdí, že konečně padla diktatura nahrávacích společností, které určovaly, jaká hudba se bude hrát, kdo vydá desku a kdo ne, nutily muzikanty do kompromisů a ještě k tomu je prý braly na hůl…
Na tom určitě něco pravdy je. Ale osobně mám z věcí jako MP3 a YouTube smíšené pocity. Uznávám, že to je velmi dobrá věc, když potřebujete zpropagovat svoji kapelu. Dneska se to dělá z velké části přes internet – zprávou na facebooku, hromadným mailem, videem na YouTube – a to si může zařídit umělec sám. Třeba já to tak dělám, protože do rádia nebo do televize hudbu Recoil moc často nedostanu –  v tomhle ohledu mému projektu internet hodně pomohl. Díky těmto technologickým možnostem dneska chytřejší hudebníci otočili vztah s nahrávacími společnostmi. Zatímco dřív určovala pravidla hry firma, dneska je to muzikant, kdo si diktuje podmínky. Řekne: jedu na turné, budu dělat to a to, a potřebuju, abyste to tímhle způsobem propagovali. A jestli nechcete, zařídím si to sám. Na druhé straně mě dokáže naštvat, když se někdo zmocní našich koncertních filmů a hodí je ke stažení na rapidshare, jak se nám nedávno stalo. Nebo když někdo nahraje kus našeho koncertu na mobil a pak to celý pověsí v pekelný kvalitě na YouTube.

Na konci té své eseje o úpadku pop music jste napsal, že nejhorším nepřítelem dnešní hudby je to, že lidi čím dál víc ztrácejí schopnost udržet pozornost.
U lidí mé generace, ale i u mladších, panuje velká nostalgie po něčem, co není virtuální, po něčem, na co si můžete sáhnout. Pohybujeme se pořád rychleji, nikdy se neodtrhneme od své emailové schránky, lidi na koncertech píšou esemesky, už ani nesledují pódium a neposlouchají. Žijeme v bláznivém světě. A je zajímavé to pozorovat zrovna teď, kdy se nad půlkou Evropy vznáší sopečný prach a tenhle náš křehký svět najednou upadl do úplného chaosu. (Tento rozhovor proběhl den po pražském koncertě Wilderovy skupiny Recoil, kdy byla letecká doprava nad většinou Evropy úplně zrušena kvůli výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull. Pozn. red.)

Jo, ten popílek se nad našimi skvělými technologiemi vznáší jako otazník.
A co si budeme povídat, já v nich jedu taky. Když přijdu do hotelového pokoje, hned se starám o to, jestli tam funguje wi-fi a jestli se dostanu k mailu, místo abych se prostě usadil do křesla, vydechl si a dal si třeba kafe. Na druhou stranu mi přijde povzbudivé zjištění, že v mém okolí přibývá lidí, kteří chtějí totéž, co já: zpomalit. Třeba chvíli jenom přemýšlet nebo číst. Já jsem například poslední dobou nepřečetl skoro nic. Pokaždé jsem měl něco důležitějšího na práci, třeba poslat někomu mail.

Neodešel jste kvůli téhle potřebě zpomalit taky z Depeche Mode?
Nepoužil bych přímo slovo „zpomalit“, spíš „změnit“. Chtěl jsem už něco jiného než být pořád buďto ve studiu nebo na turné s Depeche Mode. Chtěl jsem založit rodinu, dívat se, jak vyrůstají moje děti. A hlavně jsem už nechtěl být součástí takové té „tvůrčí demokracie“, toho nekonečného hádání se a kompromisů. Když dlouho pracujete se skupinou lidí, tak se stanete něčím jako politikem a rozhodčím a manželským poradcem, a já už toho měl dost.  A měl jsem i plné zuby toho bláznivého cirkusu, který se okolo takovéhle velké kapely točí.

Byla to dramatická změna? Že byste se jednoho dne ráno probudil a uvědomil si, že už jste ex-depešák a otočil se na druhý bok a pořádně si přispal?
Byla to hodně pozvolná změna. Že odejdu, jsem se rozhodl asi dva roky před tím, než jsem to udělal. To bylo v době, kdy jsme nahrávali album Songs of Faith and Devotion, protože to byla hodně nepříjemná zkušenost. Ačkoli ta deska je podle mého soudu fakt dobrá. Tehdy jsem si řekl, že si dám ještě jedno poslední turné a že si ho užiju. Na společném turné se totiž s kolegy z kapely paradoxně moc nepotkáte. Bydlíte každý ve svém hotelovém pokoji, každý si žijete ve svém vlastním malém světě. Zato když nahráváte desku, musíte být spolu ve studiu. Takže tuhle koncertní šňůru jsem si užil, pak jsem si dal ještě pár měsíců na rozmyšlenou a dospěl k tomu, že už to nezkousnu.

Takže už se k Depeche Mode nikdy nevrátíte?
Doufal jsem, že se mě na tohle nezeptáte…

Já musel. Několik mých známých patří mezi fanatické depešáky.
Tak jim vyřiďte, že ne. Já už to znovu nechci. Nedávno jsem si to na jeden den zase dal. (Alan Wilder vystoupil letos v únoru po 15 letech s Depeche Mode na koncertě v londýnské Royal Albert Hall, pozn. red.). A na ten jeden den to bylo fajn. Ale okamžitě se mi zase všechno připomnělo. Když jsem se ohlédl a viděl, jak za pódiem pobíhá armáda lidí s vysílačkami, která se stará o to, aby někdo strčil rockovým hvězdám správný druh ovoce do správné misky na salát… Hned mi bylo jasný, že tohle už nechci.

Když už jsme u toho, nepřipadá vám, že fanoušci Depeche Mode a Recoil ze střední a východní Evropy jsou oproti těm ze zbytku světa mnohem oddanější, že jsou to takoví „ultras“?
Máte pravdu, tady na východě je to mnohem silnější než jinde. Asi to má kořeny někde na sklonku komunistické éry, kdy sem začali přijíždět první hudebníci ze Západu. Depeche Mode byli tehdy v první linii. Spousta lidí nám to nezapomněla a mají nás tak nějak navždy rádi. Dělá mi to fakt radost, protože když hrajete třeba v Londýně, lidi se tváří jakoby říkali: „No tak se ukaž, udělej na mě dojem! Protože zejtra tu bude hrát zas jinej.“ Jako bychom u nás v Anglii už nedokázali prožívat hudbu se stejnou vášní jako lidi v téhle části světa. Třeba publikum na včerejším pražském koncertě bylo jedno z nejlepších, jaké jsem zažil. Ale podobně dobré to bylo o den dřív v Budapešti. Tam k tomu možná přispělo i to, že před koncertem vylezl na pódium nějaký chlap a řekl lidem, že když nám kvůli té islandské sopce zrušili let, naložil jsem kapelu do své dodávky a celé to odřídil, z Anglie až do Maďarska.  Lidi to asi trochu vzalo.

Co děláte, když nenahráváte hudbu?
Mám rád sporty. Fotbal, kriket, tenis…. Rád plavu a chodím do fitka. Teď před chvílí jsem byl cvičit v posilovně. A když mám čas, jsem se svýma dětma. Mám rád dobrý víno, dobrý jídlo, rád chodím do kina. Vůbec miluju filmy, když nestíhám jít do kina, tak si dám nějaký dobrý DDV, třeba před pár dny jsem viděl film Moon, který natočil Duncan Jones, syn Davida Bowieho. Doporučuju.

Poslední album SubHuman jste natočil s Joe Richardsonem bluesovým zpěvákem z Texasu. Prý jste na něj přišel tak, že jste zadal do Googlu „bluesový zpěvák a skladatel“ a odkaz na něj vám vyskočil jako první.
Ano, tak to opravdu bylo. Když jsem si ho pak pustil a slyšel ten jeho úžasný hrubý hlas, říkal jsem si, že musí být ve Státech slavný bluesman. Čekal jsem, že se mnou nebude chtít bavit.  Ale nakonec se z něj vyklubal neuvěřitelně milý člověk. Lidé jako on jsou tím, co dává mému hudebnímu projektu smysl, důvodem, proč to celé dělám. Tvořit s někým, kdo je úplně z jiného prostředí a má v sobě tolik talentu. Když se mě někdo zeptá, co je na Recoil nejlepší, řeknu, že to jsou chvíle jako když jsme s Joem nahrávali v Texasu.

Joe Richardson na albu SubHuman zpívá svoje texty, což jsou často kruté příběhy, silně nábožensky zatížené. Je v nich takový temný jižanský katolicismus, v čem je vám tohle blízké?
Já sám nejsem vůbec nábožný člověk. Ale fascinuje mě, jak hluboce věřící lidé dokáží tvořit tu nejemocionálnější syrovou hudbu, jako je blues nebo gospel. Nejsem ani temný člověk. Moje hudba ale temná je. Asi potřebuju, aby ze mě všechna temnota vyšla ven a proto to dělám. Ale sám nejsem vůbec depresivní typ, jak by si lidi mohli myslet.

Narodil se v roce 1959 v Londýně. V mládí vystřídal řadu různých kapel, ale jeho hudební kariéra byla zpočátku obtížná – třeba v roce 1981 ho zatkli, když se z hladu pokusil ukrást v krámě kuře. V roce 1982 odpověděl na inzerát skupiny Depeche Mode, která hledala klávesistu. Byl přijat díky tomu, že zalhal o svém věku (kapela chtěla hudebníka mladšího jednadvaceti let, Wilderovi bylo o rok víc). S Depeche Mode vydal šest alb, dalších šest desek natočil se svým projektem Recoil.  Wilder je ženatý, má dceru a syna. Je fanouškem londýnského fotbalového klubu Queens Park Rangers, přestože, jak sám říká, „jim to moc nejde.“


Rozhovor: Adam Tensta

adam111 adam_tensta itm_Adam+tensta+SMC+awards

Text: K8T Písačková

Tenhle kluk se narodil na blbým místě, a přesto se dobře učil, vyhnul se drogám a se svým pozitivním rapem, ve kterým nad ničím nefňuká a nikomu nenadává, sklízí úspěchy od rodnýho Stockholmu po Los Angeles. Svoji první desku, za kterou dostal švédskou Grammis, nahrál doma v předsíni a nahrává tam v klidu dál i teď, kdy se o něj perou světový vydavatelství. Je jednou z prvních velkých hvězd, který udělaly kariéru přes Myspace, Facebook, Youtube a Twitter. Jeho muziku doporučuje na svým profilu i Common, k čemuž došlo právě během Tenstova pobytu v Praze. Hahaha, chápeš to? COMMON mě poslouchá!” radoval se rozjíveně, k čemuž Eboi (na koncertech vystupují spolu) poznamenal: No tak to je konečná, to jsme v p****i…, haha.”


V tvých textech se často opakuje věta: Who Am I supposed to pull my pants up fo’? ” Tak se ptám, jestli existuje někdo, pro koho by sis ty kalhoty dobrovolně povytáhnul?

Ne. Nejsem a nebudu tradiční nebo konzervativní. Celý je to o tom, zachovat si otevřenou mysl a nikdy nenechat nikoho, aby ti říkal, co máš dělat.

 

Nepolevil bys, ani kdybys měl jít na oběd s Nelsonem Mandelou, jak ses zmínil v jednom rozhovoru?

Hm, ne. A myslím, že zrovna jemu by se líbilo, co mám na sobě.

 

Proč ses pojmenoval po svým rodným sídlišti Tensta?

To je jednoduchý. Chtěl jsem, aby se lidem vybavilo i něco pozitivního. Třeba když člověk zadá „Tensta” do Googlu, aby nevypadly jen zprávy o loupežných přepadeních a vraždách. Chtěl jsem dokázat, že i na takovýmhle sídlišti, který je pověstný kriminalitou, drogama a nezaměstnaností, může vzniknout něco pořádnýho. Nedávno jsem to ale zase testoval, napsal jsem „Tensta” do vyhledávače jednoho švédskýho zpravodajskýho serveru a první článek byl o chlapíkovi, kterýho někdo pobodal do zad. Asi je to tím, že jsem už dva roky oficiálně nic nevydal a neobjevuju se tudíž tak často v médiích. Ale nepolevuju…

 

Je to tam fakt tak drsný?

Sídliště okolo Stockholmu jsou extrémně obydlený imigranty. Náš sociální systém je samozřejmě v mnoha ohledech „půvabný”, ale přijet a být umístěn na sídliště, jako je Tensta, není zrovna výhra. Jediný, co kolem sebe vidíš, je tvůj soused, jak prodává drogy, nemůžeš sehnat práci, nemluvíš švédsky… Když jseš mladej, hodně záleží na tom, co děláš, jaký máš ambice a k jakým hodnotám tě vychovávaj rodiče. Když ale sami nerozuměj novýmu prostředí a neučej se novou řeč tak rychle jako ty, stáváš se pánem situace. Máš nad nima moc. Pak je těžký něco předat…

Jaké hodnoty tedy vštěpovali rodiče tobě?

Moje máma byla vždycky klidná a férová a to určitě mělo vliv na to, jaký člověk vyrostl ze mě. Vždycky mě vedla k tomu, abych v něco věřil, nepřestával snít a nikdy se nevzdával. Nejvíc ze všeho ale zdůrazňovala, abych NIKDY neposlouchal, co říkají ostatní, protože oni VŽDYCKY budou mít poznámky, nehledě na to, kdo jsi a co jsi dokázal. Já jsem třeba vždycky věděl, že se odtamtud dostanu, že půjdu – určitým způsobem – spíš nahoru. Chodil jsem v Tenstě šest let na základku, další tři roky pak na sídliště hned vedle. Když přišel čas na střední školu, dělal jsem všechno proto, abych mohl chodit jinam, protože jinak by se celej můj život fakt točil kolem jednoho sídliště. Měl bych tam rodinu, školu, práci i všechny známý. Na střední jsem teda nakonec šel do centra Stockholmu a popravdě nevím, jestli bych tu dneska seděl, kdybych se tehdy tak nerozhodl. Myslím, že ne.

 

Chodil jsi do školy rád?

Hele, právě že jo! Vždycky jsem měl školu rád a vlastně mi to teď docela chybí. Všechno máš nalinkovaný, víš, co máš a nemáš dělat, jaký jsou tvoje povinnosti. Mám rád ve věcech pořádek.

 

Jaký máš vztah se svými rodiči?

S tátou se moc nevidím. Snažím se být s touto částí rodiny v kontaktu co nejvíc, i když je to občas těžký. Ale on žije s mými čtyřmi mladšími sourozenci a já tu chci být i pro ně, takže vše ostatní je pro mě podružný. S maminkou jsem v kontaktu často. Třeba právě teď mi píše a ptá se, co mám v plánu. :)

 

V Tenstě dodnes žiješ. Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses odtamtud natrvalo přestěhoval?

Zatím ne. Právě teď je to místo, kde bych měl být – lidi tam mě potřebují vídat a já zase potřebuju vídat je. Pořád je to pro mě zdroj inspirace. Ty dva roky, co jsem skoro pořád pryč, mi taky daly trochu jinej náhled na to, jaký to je vracet se DOMŮ. Vyrůstání v Tenstě ze mě udělalo člověka, jakým jsem dnes – mám hodně co říct.

 

A co je to hlavní, co chceš říct?

Neřekl bych, že tu je jedno hlavní poselství, spíš se snažím barvitě přiblížit realitu prostředí, odkud pocházím, protože vím, že s tím obrazem se může hodně lidí ztotožnit. Být takovýmhle mluvčím” je hodně speciální pozice. Teprve si začínám uvědomovat, že lidi o p r a v d u  p o s l o u c h a j í.

 

Jsi známej svým odmítavým postojem k drogám. Opravdu jsi nikdy nic nevyzkoušel? Pivo, cigáro, jointa… Fakt N-I-K-D-Y  N-I-C?

Ne. Fakt ne. Vlastně, minulej týden jsem poprvý ochutnal nealkoholický pivo. A nic moc to teda nebylo.

 

Kdy padlo to zásadní rozhodnutí, že si s drogama nebudeš zahrávat?

Nevím. Třeba jsem se ještě nerozhodnul, třeba se to změní. Pořád se vyvíjím. Je zvláštní, jak extrémně si lidi všímají toho, že umělec-hudebník může existovat i bez drog.

Drogy jsou tu ale odjakživa a v některých kulturách maj dokonce nenahraditelný místo. Tebe nikdy nezajímal ten jinej stav mysli”? Nebyl jsi zvědavej? Je v tom strach? Nebo předsudky?

Pořád jsem a vlastně vždycky jsem byl zvědavej. Ta zvědavost ale nikdy nebyla tak silná, aby mě donutila překročit pomyslnou hranici a něco zkusit. Strach v tom ani není, i když jsem ve svým životě viděl, co všechno drogy můžou způsobit a kolik vztahů rozvrátily. Je za tím hodně různých vlivů a důvodů –  rodinných i jiných –  proč prostě nepiju, nekouřím ani nic jinýho.

 

Jak vypadá obyčejný den Adama Tensty, když jseš doma?

Když jsem doma, což nebývá moc často, vstávám kolem devátý až desátý hodiny a hned skáču do sprchy a většinou si tam postojím tak dvacet třicet minut. Často vynechávám snídani, protože jsem si samozřejmě nestihl nakoupit nic do ledničky. Pak vyřizuju emaily a odpovídám na zprávy, které mi lidi poslali přes noc na Facebooku, Twitteru a na Myspace. To někdy zabere hodně času, třeba i dvě hodiny. Pak mi nejspíš zavolá Babak, můj manažer, co konkrétního je potřeba ten den udělat. Pokud nemám večer koncert ani žádné schůzky ve městě, sednu si v obýváku ke stolu a píšu texty. Někdy jenom chvíli, někdy celý den. Když je po ruce můj producent Ears a máme materiál k nahrávání, nechávám to raději až na noc, abych dal svýmu hlasu čas pořádně se „probudit”. Zřídkakdy mám čas na něco jinýho než na krátký pauzy mezi tímhle vším. Je to práce, práce a zase práce až do doby, než jdu spát, což většinou bývá někdy po jedný hodině ranní.

Vynechávat snídani, ts, ts… na zdravou životosprávu si asi moc nepotrpíš. Nebo jo?

Samozřejmě že se snažím, ale je těžký jíst zdravě, když jsem skoro pořád na cestách. Mimo Švédsko často postrádám nabídku kvalitního vegetariánskýho jídla, v některých restauracích ho prostě vůbec nemaj. Taky nemám moc času cvičit, ale naštěstí si to pak docela obstojně vynahradím pokaždý, když jsem na pódiu!

Máš slabost pro nějakej sport?

Jsem fotbalovej fanatik! Hrál jsem fotbal od sedmi let, a když najdu chvíli, zahraju si i teď… Ve většině sportů jsem docela zelenáč, ale obecně vzato, mám rád tu soutěživost, kterou obsahujou. Dřív jsem taky tancoval breakdance.

 

Na to, že nejsi rodilý mluvčí, mluvíš téměř dokonale anglicky. Máš recept, jak docílit takhle přirozený flow a slovní zásoby?

Obklopit se co možná NEJVĚTŠÍM množstvím anglický literatury, muziky, filmů a televize. Jazyky patří k těm dovednostem, na kterých musíte NEUSTÁLE pracovat. Když polevíte, začnete zapomínat…

V angličtině taky výhradně rapuješ. Proč ne švédsky?

Vždycky jsem poslouchal hudbu a rap hlavně v angličtině. Vlastně je to pro mě snadnější, plus  určitě to bylo správný rozhodnutí, protože jinak bych asi tady, v Český republice, teď neseděl.

Píšou o tobě, že jsi módní ikona, protože nosíš kšandy a košile. Že jsi hipster, protože ty košile jsou kostkovaný… V tiskovce k tvýmu pražskýmu koncertu se slovo COOL objevilo snad na každým druhým řádku. Máš tušení, proč lidi pořád tak řešej, co je cool” a co uncool”? Proč je to tak důležitý?

Hm, možná je to proto, že jeden můj hodně provařenej track se jmenuje My Cool. Tak od tý doby si lidi myslej, že jsem cool. Já v tom tracku přitom mluvím o tom, že jenom dělám svoji věc. Není to o tom, bejt „cool” nebo „real”, panebože, je to jenom o tom, bejt sám sebou a dělat svoji hudbu.

Když mi bylo třináct…

Většinu času jsem trávil děláním domácích úkolů a hraním fotbalu nebo videoher na Super Nintendu. Super Metroid a Super Mario Kart – jedny z nejlepších her na světě!¨
Ve škole mě nejvíc bavila biologie.
Nejoblíbenějším kusem šatníku byly moje conversky.
Nejoblíbenějšími hrdiny byly The Teenage Mutant Ninja Turtles.
Zajímal jsem se o Švédský národní fotbalový team. Tou dobou jsme byli třetí na světovém poháru a to pro mě byla PECKA!
Byl jsem zamilovanej do Isabel, jedný holky z naší třídy.
Chtěl jsem se stát profesionálním fotbalistou nebo architektem.
Snil jsem o tom, že koupím mamince dům v Itálii, přestěhujeme se tam a já budu hrát v A-teamu Interu Milán.

 

 

Adam Tensta
Narodil se v roce 1983 ve Stockholmu, maminka je švédskofinského původu, otec pochází ze západoafrické Gambie.Do vydání první desky pracoval jako projektový manažer ve firmě Microsoft.

2006: Absolvuje evropské turné se známým švédským raperem Promoe z kapely Lopptroop.
2007: Vychází jeho první velký hit My Cool.
2008: Vydává zlomovou desku It’s a Tensta Thing, se kterou vyhrává švédskou hudební cenu Grammis za hiphop/RNB/soul album roku.
2009: Absolvuje první samostatné turné po Evropě, Africe a Americe, poprvé vystupuje v Čechách na Hiphop Kempu.
2010: Turné po světě pokračuje, nová deska je na spadnutí! Adam navštěvuje Prahu a kromě koncertu se účastní benefiční akce pro Klokánek, pořádané časopisem RedWay!
Je ambasadorem organizací Safe the Children, Alla Olika Alla Lika ( boj proti rasismu a diskriminaci) a Non Smoking Generation.

www.myspace.com/adamtensta
www.twitter.com/adamtensta
www.facebook.com/pages/Adam-Tensta
Adam Tensta doporučuje k poslechu
Eboi, Dida, Glaciouz, Pato Pooh, Dj Rooftop, Addeboy vs. Cliff, Howard Who – Adamovi felaz ze stockholmský party Respect My Hustle – www.youtube.com/rmhustle, www.mybestfriendismygrind.com (blog je ve švédštině, v Google překladači si ale jednoduše přeložíte všechno, co potřebujete!)
Dál: Theophillus London, Mike Posner,  Black Flag, Rob Roy, Familjen, Kayne West, Lupe Fiasco… další tipy sledujte na twitteru!

www.myspace.com/adamtensta
www.twitter.com/adamtensta
www.facebook.com/pages/Adam-Tensta

Adam Tensta doporučuje k poslechu:
Eboi, Dida, Glaciouz, Pato Pooh, Dj Rooftop, Addeboy vs. Cliff, Howard Who – Adamovi felaz ze stockholmský party Respect My Hustle – www.youtube.com/rmhustle, www.mybestfriendismygrind.com (blog je ve švédštině, v Google překladači si ale jednoduše přeložíte všechno, co potřebujete!)
Dál: Theophillus London, Mike Posner,  Black Flag, Rob Roy, Familjen, Kayne West, Lupe Fiasco… další tipy sledujte na twitteru!


Oldies but goldies: Rozhovor s Kayem Buriánkem

kay_02 kay_01

ŘEKNU VÁM DVA DŮVODY, PROČ JE DOBRÝ POSILOVAT RUCE: ABYSTE SE UDRŽELI, AŽ VÁS ZA NĚ BUDE KAY TAHAT NA PÓDIUM. A ABYSTE UDRŽELI JEHO, AŽ Z PÓDIA SKOČÍ NA VÁS.  KAY SE VRHÁ DO LIDÍ JAK DOMORODCI DO JEZERA UKEREWE…

Kayi, až tenhle časopis otevřou ve sborovně a uviděj‘ tvoji fotku, víš, co si hned pomyslej‘… Takže aby bylo od začátku jasno – kouříš, piješ, bereš drogy, střídáš holky, ponocuješ? Hahaha! Nekouřím, piju jen občas a radši ne moc, neberu a nikdy jsem nebral drogy, nestřídám holky a někdy teda ponocuju, no.

Sportuješ? Docela jo. Doma jsme byli tři sourozenci a táta z nás chtěl mít sportovce. Vystřídal jsem toho hodně, od míčových her přes skate až po nevim co, jenom atletika mě nebavila. Jednu dobu jsem rád jezdil na in-linech, denně jsem byl v parku, akorát že teď už nemám čas. Ale pohybuju se, to víš, že jo. Musím. Hrát se Sunshine vyžaduje kondici.

Jíš ovoce a zeleninu? Jasně, nejvíc.

Mluvíš pravdu? Jo. Vtipný, co? Já jsem byl asi dvanáct nebo třináct let vegetarián, z toho dva nebo tři roky vegan. Teď teda maso už zase jím, ale nepřeháním to. Sem tam si dám rybu nebo kuře.

A proč jsi se stal vegetariánem? Moje tělo si o to samo řeklo. Dalo signál, že chce změnu, tak jsem poslechl… Jestli se ptáš na problém zabíjení zvířat, ten jsem zezačátku ani neřešil. Že výroba masa je brutální záležitost, jsem si uvědomil až pozdějc. Vegetariánství člověku mění myšlení, najednou ti vadí různý projevy násilí, nad kterýma ses dřív ani nepozastavila, protože ti připadaly normální. Podotýkám ale, že to není životní styl vhodnej 
pro každýho. Znám lidi, který to hrozně chtěli dát, bojovali
a nakonec se museli vrátit zpátky ke stravě, na kterou byli zvyklí. Já jsem se cejtil výborně, oni pod psa.

Moc tě neznám, seznámili jsme se teprve nedávno, takže mě zajímá víc věcí… Co si myslíš o třídění odpadu? Já ho netřídím, protože moc nevěřím, že pak opravdu dochází k jeho recyklaci. A třeba nechápu, proč třídí kuřáci. Rozumíš – proč vůbec třídit, když kouřit? Jestli má někdo starost o životní prostředí, tak by měl hlavně přestat otravovat vzduch svýmu okolí. Když kouří a zároveň děsně vzorně třídí, připadá mi, že něco přeskočil. No ale je pravda, že taky netřídím proto, že jsem línej. Je to od všeho něco…

Kupuješ si domů balenou vodu? Jo. A to je špatný?

Tak, špatný… Spíš zbytečný. Voda z vodovodu obsahuje fluor a ten je dobrej na zuby. Navíc je vždycky čerstvá, což u balený nikdy nevíš. Jasně, no. Já jsem dlouho žil v Los Angeles, kde by se z vodovodu nenapil ani největší šílenec. Tam je voda tak mizerná, že lidi běžně kupujou balenou i na koupání mimina a mytí nádobí. Zřejmě jsem si ještě nezvykl na luxus, že tady to dělat nemusím.

Jezdíš po Praze autem? Nemám auto. Je to v pořádku? Hahaha…

To víš, že jo. Metro a tramvaje fungujou skvěle. Jak se díváš na to, když se do sebe zamilujou dva kluci nebo dvě holky? Není ti to divný? Ne, vůbec. To snad v 21. století ani nejde. Pokud teda člověk nefrčí v nějakym náboženství, který mu ukládá s tím nesouhlasit. Potom je to problém… Hele, já jsem nějakej čas bydlel ve West Hollywoodu, kde žijou skoro výhradně homosexuálové a lesby. Byl tam pořádek, čisto, každej se k tobě chová hezky, pozdraví tě, usměje se… To je příjemný. Samozřejmě, že všichni nejsou stejný, že potkáš i lidi, kterým je lepší se vyhnout. Ale to máš všude, v každý větší skupině lidí. My jsme hodně pracovali s Lindou Perry, která je taky lesbička, a v jejím týmu jsme byli jediný kluci, co jsou na holky. Přesto jsme si s ostatníma výborně rozuměli, nikdo nikoho neřešil.

Někteří Češi si myslí, že se mají špatně a že za to můžou Romové, Vietnamci, Rusové, Židé, Ukrajinci, Američani nebo jiné národnosti. Proto navrhujou, aby se všichni vrátili tam, odkud přišli, pak nám tady prý bude krásně. Myslíš, že by každý měl žít v zemi, kde se narodil a hotovo? Ne. Striktně ne! O tom se ani nemusíme bavit.

Dobrý, pojďme se bavit o muzice. O čem jsou tvoje texty? O čem… To záleží na tom, kdo je poslouchá. A na tom, o čem chce, aby byly. Do mých textů si každej může dosadit, co chce. Může do nich promítnout sám sebe. Takže pro jednoho jsou jasně o lásce. Pro druhýho ale ne, protože v nich není slovo láska. A pro třetího třeba nejsou vůbec o ničem.

A na co při jejich psaní myslíš ty sám? Většinou na vztahy. A určitě nejen na ty, kdy on ji chce a ona jeho ne, nebo obráceně. Myslím na to, že celej náš život se skládá z nepřetržitý řady vztahů. Akorát, že pak nechci popisovat přesně to, co se stalo mně nebo mým kámošům, ale spíš vyvolat obrazy nebo pocity něčeho známýho, co mohl zažít kdokoliv z nás na jiným místě, v jiným čase, s někým jiným. Když chce někdo vědět, o čem jsou moje texty, musí prostě kopat hloub… Pozornej posluchač v nich pak za odměnu najde i humor. Nejsem totiž žádnej depkař, ale veselej člověk. A to, jak jsme nedokonalí, jak se v těch vztazích nešikovně plácáme, mi přijde zábavný.

Jsou Sunshine punková skupina? Myslím, že jo. Přinejmenším proto, že jsme všichni na týhle muzice vyrostli a ovlivnila nás. Já byl během dospívání klasickej pankáč, takovej ten, co musí bejt za každou cenu drsnej… haha. Jenže když jsem se potom začal věnovat muzice aktivně, pustilo mě to. Víc než Sex Pistols mě nakonec oslovily kapely, který přišly po nich. Cure, Joy Division, P.I.L. a další, co už zněly a vypadaly trochu jinak.

Ale punk není jenom v tom, jestli kapela hraje rychle a tvrdě, nebo nosí takový oblečení a vlasy, ne? Je to i jak se člověk chová, co si myslí a čím se v životě řídí. To tě taky ovlivnilo? Punk může bejt zevláctví, nespolehlivost, lhostejnost, chaos, špína, drogy, chlast a agresivita – model Sid Vicious. Nebo soustředěná síla, která je syrová a drzá, ale zároveň pozitivní, vzor Henry Rollins. A to, co si kdo vybere, záleží už jenom na povaze, výchově, kámoších… Já jsem měl vždycky problém s autoritama. Nesnáším, když na mě někdo tlačí. To se naposledy stalo v Americe při natáčení předposlední desky. Všichni kolem nás měli různý očekávání, jak by měla vypadat, a chtěli mít nad tím kontrolu, což se nám nelíbilo. Celej ten tlak vedl nakonec k tomu, že jsme nahráli brutálně agresivní desku, na který dneska sebe ani kluky nepoznávám. Protože my normálně nejsme takoví… Prostě nejsme, no.

A na nový desce Dreamer jste teda už víc v pohodě? Víc sami sebou? Jo. Jenže mezitím hodně lidí uvěřilo, že jsme ty vostrý temný chlápci, co žijou na hraně, a teď jsou zklamaný, že to tak není. Na druhou stranu jsme získali nový posluchače, který tohle neřešej‘. Muziku berou jako zábavu a na koncert se jdou hlavně vyblbnout. To mi připadá upřímnější, svobodnější. Dřív na nás dost chodili lidi, který takzvaně ‚rozuměj‘ muzice. Celou dobu stáli na jednom místě a tvářili se děsně zamyšleně. My jsme ale radši, když nám publikum vrací energii a emoce, který do něj pouštíme. Jestli jsme v něčem emo kapela, jak se o nás často tvrdí, tak právě v tomhle…

V čem? No, že emoce jsou pro nás důležitý, že hraní prožíváme. My jsme sice vycepovaný, hodně zkoušíme, připravujeme se a tak. Ale to, co budeme dělat přímo na koncertě, dopředu nijak neplánujeme. Nevíme, co se stane. A ono se obvykle něco stane, haha. Jsem z toho věčně celej omlácenej… Baví mě jít do lidí a tím bourat bariéru, že já jsem ten nahoře a oni někde dole pode mnou. Chci, aby se všichni co nejlíp bavili.

Hráli jste v Japonsku. Co byl pro tebe nejvtipnější zážitek z celýho turné? Těch bylo víc… Třeba když jsme se vydali hledat našeho kytaristu, kterej se ztratil, a já si najednou všiml, že už dvě hodiny chodím po Tokiu jenom v ponožkách.

Když mi bylo 13…

Oblíbený předmět - výtvarka

Neoblíbený předmět – matematika

Po škole jsem nejradši… zapomněl, že nějaká otravná škola existuje. A skejtoval.

Nejvíc jsem se bál… v den třídních schůzek.

Nejvíc jsem si přál… kopačák, skate, prázdniny u moře, konec školního roku, záhadný zmizení třídní knihy, žákovský, třídního učitele, školy atd. Měnilo se to rychle, jako počasí.

Poslouchal jsem… Simon & Garfunkel, Bob Dylan, Who, Led Zeppelin, pak hodně metalu, AC/DC, Motorhead, Iron Maiden, Krokus atd.
 Potom přišel punk a nová vlna – Sex Pistols, GBH, The Exploited, Germs, Circle Jerks, Black Flag, Dead Kennedys, Tubeway Army, Wire, The Cure, Joy Division, Suicide…

Četl jsem… všechno, od povinné četby až po fantastickou literaturu. Miloval jsem Julese Verna, hlavně kvůli vtahujícím ilustracím. Teď nečtu skoro vůbec a považuju to za docela velkou chybu…

Měl jsem rád film… Fantomas, hahaha!

text: Martina Overstreet

foto:  Zdeněk Kučina, Tomáš Třeštík

rozhovor vyšel v časopisu RedWay č. 3/2008


rozhovor s Vladimírem 518

V518 pro RedWay, koláž V518, WWW, koláž V518, manga, koláž

NA 518 JE DOBRÝ, ŽE KDYŽ S NÍM NĚCO DĚLÁTE, MÁTE JISTOTU, ŽE TO DOBŘE DOPADNE.  TAKHLE JSME DALI DOHROMADY IN GRAFFITI WE TRUST, COVER A ILUSTRACE PRO REDWAY, A NAKONEC I TENHLE ROZHOVOR. MIMO JINÝ SE V NĚM DOZVÍTE, ŽE OPICE FETUJOU HOUSENKY.

V rapu za minutu odříkáš mnohem víc slov, než když normálně mluvíš.  Jak to děláš, aby sis je všechny pamatoval?

Text mi nejlíp zaleze pod kůži ve studiu při nahrávání, kde ho postupně slyšim tolikrát, že už ho nikdy nezapomenu. Ale protože je dobrý přijít trochu připravenej a nerapovat z papíru, snažim se ho mít v hlavě už dopředu.

Když se dívám na hiphopový klipy, vypadá to, že život rapperů je jenom zábava. Samý mejdany, holky, drinky – ale to je děsná životospráva, z toho by za chvíli všichni umřeli, ne? Takže by mě zajímalo, jak je to normálně, ve skutečnosti. Co jsi třeba dneska snídal?

Banán a celozrnnej chleba se sýrem. Nic jinýho v lednici nebylo, protože moje holka na pár tejdnů odjela. A stejně jsem se rozhodl, že trochu zhubnu, takže mi to docela vyhovuje. Schválně nenakupuju.

Ty držíš dietu? 

Jenom takovou primitivní… Ráno vstanu, udělám padesát kliků, během dne se pak snažím nepřejídat, dám si třeba jenom jedno jídlo, a večer nepiju tolik těch drinků, hehe.

Hele, a víš, že to vůbec není správnej postup?  Máš jíst pětkrát denně malou porci. Když hladovíš, tvoje tělo si myslí, že nastaly zlý časy, a začne se hubnutí bránit. Je lepší uklidnit ho tím, že mu budeš dávat menší, ale pravidelný přísun.

Jasně. To vim, ale nedělám to.

Ty jsi vegetarián, viď? Co tě k tomu přivedlo?

Různý filmový dokumenty o utrpení, kterým zvířata musej projít, než je na jatkách zabijou. Od tý doby nemám rád velkochovy. Baráky drůbežáren mi připomínaj koncentráky, ve kterých za  druhý světový války umírali lidi. Proto nejím ani vajíčka, který odtamtud pocházej. Úplně stoprocentní vegetarián ale nejsem. Nemám problém sníst jinýho tvora, protože v přírodě je to tak zařízený a funguje to. Jednou za čas si klidně dám rybu nebo kousek zvěřiny, prostě maso ze zvířat, který z mýho pohledu prožily normální a důstojnej život… O těchhle věcech ale mluvím málo, protože jsem zjistil, že to lidi znervózňuje. Nechci nikomu kázat, jak má žít, a říkat, že když jí maso, tak je špatnej. 

Já vím, taky jsi mi to nikdy neříkal. Všimla jsem si toho náhodou, když sis někde objednával vegetariánskou pizzu. A jindy jsem tě zase potkala v tramvaji s taškama, který jsi vezl ke třídícím kontejnerům. Tak jsem zjistila, že asi pečlivě recykluješ.

Myslím, že je dobrý, když se plast nebo papír aspoň jednou otočí, než skončí ve spalovně. Některý lidi říkaj´, že to nemá cenu, protože odpadu je obrovský množství a stejně se nedá všechen zpracovat a znovu použít. Možná to tak je, ale já prostě třídím a doufám, že časem vědci přijdou na způsob, jak z odpadu rychle a snadno vyrábět další a další věci.

Kouříš?

Od čtrnácti. V tý době jsem poslouchal metal, jezdil po koncertech a dělal s kapelama rozhovory do svýho časáku Skeleton. Pak přišlo graffiti a parta, se kterou jsem celý dny zevloval po městě a sháněl cigára. Dost času jsme taky proseděli po hospodách u piva. Tenkrát mi bylo zdraví ukradený, huntovat si tělo mi připadalo docela zábavný. Přitahovalo mě to, byl jsem zvědavej. Teď už kouřit nechci – čím dál víc si uvědomuju, jak je to zbytečný a jak mě to omezuje. Bez cigára je člověk svobodnější a mě svoboda baví.

Je těžký přestat?

Řeknu ti, jakou mám zkušenost s trávou. Hulil jsem ji čtrnáct let a měl s ní ty nejlepší zážitky. Joint byl pro mně vždycky něco jako dýmka míru, obřad, při kterym jsem se vyladil na stejnou vlnu s ostatníma a dokázal o věcech přemýšlet jiným způsobem. To bylo super. Pak se ale něco změnilo, začalo se mi z toho dělat tak blbě, že jsem nemohl jíst, bavit se s lidma, nezvládal jsem vlastní myšlenky, pocity, nic… Bylo mi blbě už jenom z vědomí, že žiju. Takže jsem okamžitě věděl, že nemá smysl v tom dál pokračovat. Jenomže zároveň jsem měl strach, že bez trávy bude můj život nudnej a šedivej, že nebudu umět bejt šťastnej. Teď už vím, že to je blbost. Radost ze života nezmizí. No, a s cigárama je to zrovna tak.

Co si  myslíš o drogách tak vůbec?

Že to jsou silný věci a podle toho se s nima musí zacházet. A že droga může bejt cokoliv. Třeba televize, jídlo nebo chatování. Každá věc se může stát drogou, když ji začneš dělat tak moc, až ti to škodí. Zajímavý je, že fetujou i zvířata. Viděl jsem o tom v televizi pořad. Losi vyhledávaj nějaký houby a pak se motaj po lese, včely zase lítaj na jeden speciální druh květů a tak dále. Opice fetujou housenky. Je to součást jejich kultury, informace, kterou si předávaj z generace na generaci. Byl tam záběr, jak opice najde housenku, rozlomí ji, olíže tekutinu, která z ní vyteče, pak si lehne na větev a vypadá úplně stejně jako zhulenej člověk. Kouká upřeně někam do neznáma a v hlavě jí asi jede něco hodně šílenýho. Touha po drogách je přirozená věc.  Lidi je berou, protože očekávaj‛, že zažijou něco neobyčejnýho. Jenže co jednomu dělá dobře, z toho se druhej může zbláznit. Nikoho nestraším, ale stává se to. Proto je dobrý zjistit si dopředu co nejvíc informací.

Jakej máš vztah ke sportu?

Pohyb jsem měl vždycky rád. Protože jsem vysokej, ve škole mě vybírali na atletiku, dělal jsem všechny možný sporty, basket závodně. Jediný, co mi vadilo, byla disciplína, ten dril. Vstávání na tréninky, víkendy na zápasech. Postupně mě to přestalo bavit. Radši jsem chodil do jednoho tajnýho skautskýho oddílu, kterej vedli zajímavý chlápci – hned po revoluci si založili motorkářskej gang (smích). Jezdili s náma ven, do přírody. Lítali jsme po lese jak šílený, hráli všelijaký hry a to se mi líbilo. Brutální sportovní vybití a přitom volnost.

Fotbal jsi hrál taky?

Ne, ale byl jsem největší, úplně choromyslnej fanoušek Slávie. Měl jsem hromadu sešitů s výstřižkama z novin a podpisama všech hráčů, jel jsem v tom fakt hodně. Můj táta byl Sparťan, doma kvůli tomu probíhalo neustálý tření. Pak se stalo, že dvě největší hvězdy tý doby, Knoflíček a Kubík, utekli na Západ za lepším. A já se z toho normálně složil. Brečel jsem, přišlo mi to jako strašná zrada. No, a táta mě dorazil. Na plakát, kterej jsem měl v pokoji nad postelí, jim přes obličeje namaloval velký dolary. To už bylo moc, ale nějak mě to vyléčilo.

Jak jsi snášel školu?

Měl jsem problémy s kázní. Dodneška nesnesu, když se mnou někdo mluví z pozice důležitějšího. Se mnou to jde jenom jako rovnej s rovným. Kamarádil jsem s grázlama, slušňákama i podivínama, kterým se ostatní posmívaj‛‚ Jedinej, s kým jsem se nikdy moc nebavil, byli zarytý šprti. Taky jsem  neměl rád šikanu. Jakmile si někdo začal dovolovat na slabšího, vždycky jsem se do toho vložil. Počkej… teď jsem si vzpomněl na jednu mega rvačku s největším sígrem ze třídy.

Sem s ní…

Bylo to při hodině. Měl jsem u sebe placku Ramba a ten kluk, se kterým jsem jinak normálně kámošil, se na ni chtěl podívat. Poslal jsem mu ji po lidech a on mi ji pak nechtěl vrátit. Takže jsem se rozhod´, že si pro ni dojdu. Hned. A rozjela se taková rvačka, že jsme převrátili třídu vzhůru nohama. Lavice a židle lítaly na všechny strany a učitel nás od sebe nemohl odtrhnout. Bylo to nadoraz, nikdo nevyhrál, ale díky tomu, že jsem si to od něj nenechal líbit, jsem měl pokoj. Nikdo už na mě nic nezkoušel.

A co bylo dál? Dostali jste aspoň třídní důtku?

Představ si, že ne. Ten učitel byl natolik fér, že to neohlásil.

Vizitka

rapper, graffiti writer, výtvarník, scénograf, producent, žije v Praze

muzika:

Peneři Strýčka Homeboye – Repertoár (2000)

Peneři Strýčka Homeboye – Rap ´n´ Roll (2006)

V518 - Gorila vs. Architekt (2008, cena Anděla za nejlepší žánrovou desku)

Peneři Strýčka Homeboye – Zpátky do dnů (2009)

 

 

knihy o graffiti:

In Graffiti We Trust (2006)

2666: Praha Odyssey (2006)

CAP: Crew Against People (2007)

 

komiks:

My Victory Is Your Salvation

 Freddies Opportunity

 Výlety s ČSSA

a mnoho dalších…

 

ilustrace:

W.S.Burroughs: Západní země

 J.G.Ballard: Millenium People  

Street

Živel

A2

RedWay

a mnoho dalších…

plakáty

CD obaly

 

divadlo, scénografie:

Noční můra

Turing Machine

 

 links:

 www.psh.name

 www.biggboss.cz

 

 

Když mu bylo třináct…

 

Oblíbený film:

Star Wars

 

Oblíbený komiksový hrdina:

Hulk, Cpt. America, Iron Man

 

Oblíbená kniha:

Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem

 

 

 

text: Martina Overstreet

foto: archiv 518

 

 


rozhovor s Trafikem

trafik1 trafik2 trafik3

“PRODAVAČI KOUKALI, CO TAM TAK DLOUHO ČUMIM A MYSLELI SI, ŽE SNAD CHCI NĚCO UKRÁST. PAK PŘIŠLI EACH A WICH, ZPOD PULTU VYTÁHLI GRAMCE, CO TAM MĚLI SCHOVANÝ, A VYKRÁČELI VEN. KONEČNĚ JSEM POCHOPIL, ŽE HRÁT SE BUDE ASI NĚKDE JINDE.” (DJ TRAFIK)

Hej! Kdo má uši, ať slyší, kdo má oči, ať vidí: Čtěte rozhovor s Trafikem! Pohlédněte na obrazový doprovod z ruky mocného Vymítače 518! Máte na to nějakej názor? Vlepte ho do komentářů! Díky.

Jak vzniklo jméno Trafik? A má něco společného s dopravou? (traffic – angl. doprava, provoz; pozn. red.)

Asi před osmi lety ho vymyslel Indy. Už si nepamatuju, jak na to přišel, ale s dopravou to určitě nesouviselo. Prostě bylo potřeba napsat něco na plakát k akci, kde jsem měl poprvé ofiko hrát. Seděli jsme u stolu a Indy navrhnul Trafik42, nebo tak nějak. Hodně lidí kolem nás tenkrát dělalo graffiti, za jména si dávali čísla, který pro ně měly nějakej význam. Jenže já jsem nikdy nemaloval, k dýdžejingu jsem se dostal čistě přes muziku, takže v tomhle jsem se neměl čeho chytit. Ale Trafik se mi líbilo, to jsem si nechal, a za chvíli mi tak říkal každej.

Jsi nejen DJ, ale taky producent. Co to znamená, jakou práci producent dělá?

Hudební producent skládá hudbu, dělá beaty a řídí natáčení ve studiu. V praxi to vypadá tak, že rappeři, zpěvačky a zpěváci ke mně chodí poslouchat beaty, vybírají si, co by se jim hodilo, a buď to najdou, nebo ne. Když jo, společně vymýšlíme, jaké přidáme vokály, co dalšího by k tomu sedělo, co bude lepší změnit, úplně vyhodit a podobně. Někdy je to boj, protože každej to cítí jinak a myslí si, že jeho nápad je lepší, někdo jinej zase nemá přesnou představu a vlastně neví, co chce. Nakonec se ale vždycky dohodneme. Potom jdeme do studia, kde musím všechno podle plánu natočit a dotáhnout do konce. Další varianta je, že si přinesou už hotovou muziku, kterou složil někdo jinej, ale i tady jsem to druhý ucho, který musí slyšet každou chybu a nějak se s ní vypořádat. Producent vede natáčení a pořád dokola říká: znova, znova, ještě jednou, tak znova…, dokud všechno není technicky i hudebně správně.

Co všechno jsi produkoval?

Například Rap’n’Roll od PSH, tracky na Vladimírově Gorile vs. Architekt – s Vladimírem 518 je spolupráce nejvíc v pohodě – pak Berezina, což je výbornej ruskej rapper a je škoda, že jeho deska zůstala trochu nedoceněná. Dál jsem pracoval s Lavorem, Hugo Toxxxem, Vecem, Zverinou, Helenou Zeťovou, Darou Rolins – s ní si hudebně velmi dobře rozumím – a s Orionem a J. Colem na Orikouli. Teď vyšla Moja Reč, chystá se novej Indy, La4 a hlavně nová deska PSH. Lidi, s kterýma budu dělat, si pečlivě vybírám. Musíme si rozumět.

A pro RedWay jsi složil znělky k video seriálu DIY OR DIE…

A jo, vidíš, to je pravda. Na to bych málem zapomněl…

Jak se člověk stane producentem? Dá se na to vystudovat nějaká škola?

Jasně. Producentství se můžeš začít věnovat na konzervatoři nebo na různých hudebních akademiích. Dnes rodičům trochu vyčítám, že mě místo do houslí a na klavír, kterej teď pracně doháním, posílali na basket. V muzice, ať už v dýdžejingu nebo produkování, jsem si musel na všechno přijít sám. Ale to je taky dobrá cesta, protože každá zkušenost zažitá na vlastní kůži ti podle mně dá víc než sebelepší přednáška.

Tak na ty začátky trochu zavzpomínej, ať je legrace…

Chodil jsem rád na diskotéky, ale dýdžeje jsem moc necenil. Viděl jsem v televizi nějaký pořady o dýdžejingu a různý videa, ze kterých jsem měl o tom, co všechno by mohli s deskama dělat, jinou představu. A jednoho dne jsem ze svýho gramofonu sundal gumovou podložku, nasadil plstěnou, a dal se do toho sám. Z rádia jsem zachytil informaci, že v jednom baru propojeným s obchodem s muzikou hrajou dýdžejové Each a Wich. Takže jsem se tam hned vypravil, čekal na ně v tom krámu asi dvě hodiny a vůbec mi nedošlo, že bar je o vchod dál. Prodavači koukali, co tam tak dlouho čumim a mysleli si, že snad chci něco ukrást. Pak přišli Each a Wich, zpod pultu vytáhli gramce, co tam měli schovaný, a vykráčeli ven. Konečně jsem pochopil, že hrát se bude asi někde jinde…, haha. Bylo mi 20 let a postupně jsem se rozhodl věnovat dýdžejingu naplno. To znamenalo odstěhovat se od rodičů, protože hraní není právě tichá zábava, a sehnat peníze na nový gramce a mixák. Nakonec mi půjčil děda. Vrátil jsem mu všechno do koruny, i když mi to trvalo šest let. Hodně ho za to cením, bez něj bych to tenkrát nedal dohromady. A pak už jsem jenom hrál, piloval techniku, jezdil po soutěžích, seznamoval se s lidma okolo a před čtyřmi lety jsem se začal věnovat i produkci. Ale dýdžejing pořád miluju.

Jaký je vztah mezi tebou a Wichem, který je vůbec nejznámějším hiphopovým producentem u nás?

Jsme dobrý kamarádi. On má vlastní kapelu, navzájem si přejeme všechno nejlepší a myslím, že si ani nekonkurujeme. Já jsem se hned od začátku snažil, aby moje věci zněly jinak než jeho, aby neměl pocit, že ho kopíruju a nevznikla mezi námi nějaká třecí plocha. Myslím, že dnes každýho z nás oslovujou trochu jiný lidi, i když těch, se kterýma jsme spolupracovali oba, je taky dost, třeba právě PSH. Ale jinak je to tak, že každej máme svůj jasně rozpoznatelnej styl a není možný, aby si nás někdo spletl. To je mimochodem hrozně důležitá věc – mít jako producent výraznej styl, vlastní autorskej rukopis.

Dobrá, pojďme se podívat, jak vlastně žiješ. Přes den jsi producent, večer dýdžej. A co dál? Je na tobě vidět, že cvičíš. Chodíš do posilovny?

Pravidelně třikrát týdně ráno aspoň na hodinu. Mám trenéra a plán, podle kterýho jedu. Mám to rád, cítím se dobře. Dřív jsem hrál basket. Jsem vysokej, takže mi to i šlo, jenže mě to moc nebavilo. Fotbal mě bavil víc, ale zas mi nešel, haha… Ještě jsem hrál tenis a závodně jezdil na lyžích. Ke sportu mám kladnej vztah a bavilo by mě vyrazit s přítelkyní třeba na hory, nebo jet někam na kolech, jenže bohužel, ani jedna z holek, se kterýma jsem zatím chodil, na to moc nebyla.

Tak… příště, no. Vím, že nekouříš ani cigarety, ani trávu. Zkoušel jsi to vůbec někdy?

Já jsem kouřil. Cigarety i trávu. Ale přestal jsem, protože jsem se cejtil fakt blbě. To je všechno, co k tomu můžu říct. Víš co, já hraju v klubech, kde je zahuleno až až. Nepotřebuju k tomu ještě sám kouřit a ráno vykašlávat nějaký hnědý kostky z krku.

A bral bys, kdyby byl v klubech zákaz kouření? Že by se muselo chodit ven, jako je to běžný například v Americe?

To bych bral nejvíc! To bych byl vyloženě nadšenej! Čistej vzduch… U mě doma se nesmí kouřit a zase – všechny holky, s kterýma jsem chodil, byly kuřačky. Musely chodit na balkón, nebo kouřit u okna, někdy kvůli mně zkoušely i přestat, ale moc jim to nešlo.

Všimla jsem si – jak tak pracujeme v jednom baráku – že si dost potrpíš na pořádek. Všechny věci mají svoje místo, nikdy nic nehledáš, všechno si pečlivě píšeš do diáře, v autě ani smítko… Snesl bys vedle sebe holku, která na to kašle, a kde jí co upadne od ruky, tam to nechá?

Asi ne. Ale aby to nevypadalo, že lpím na kravinách… Nevadí mi, když vytáhne knížku z knihovny a pak ji nevrátí přesně na místo, nevadí mi, když hned neuloží cédéčko zpátky do obalu, to jsou drobnosti. Já mám rád… čistotu. Třeba si hodně často myju ruce a kluci se tomu samozřejmě smějou. Ale zas to není jako ve filmu Letec, kde si Leonardo di Caprio drhne ruce až do krve…, haha. Myslím, že můj smysl pro pořádek a organizaci je v normě, nejsem žádnej blázen.

Co tě kromě muziky, sportu a mytí rukou ještě baví?

Sbírám vinyly ze 70. a 80. let, jsem totiž pořád ovlivněnej tím světem diskoték, kde všechno bliká, diskokoule se točí a tak… (smích) Vždycky mám radost, když někde na burze koupím starou desku a uvnitř najdu plakát – to se dřív dělalo, že se do obalů vkládaly plakáty jako bonus. Někdy jsou to fakt neuvěřitelně dobrý věci… Plánuju, že je nechám zarámovat a rozvěsím po zdech. Pak mě baví sci-fi filmy, současná architektura, starý synťáky a dobrý jídlo.

Co je dobrý jídlo?

Já jím všechno a jím rád. Ale taky mám rád v životě balanc, takže když chci hodně jíst, vím, že musím cvičit, dávat sauny a hotovo. Jinak bych skončil strašně, měl ucpaný cévy a nakonec bych dostal infarkt. Když si chceš na jednom místě povolit, musíš jinde dotáhnout, aby věci zůstaly v rovnováze. Dobrý jídlo je z čerstvých surovin, čerstvě uvařený, hodně zeleniny, prostě čistý jídlo, žádný chemky, náhražky a éčka… Vystudoval jsem hotelovou školu, jsem kuchař, vařil jsem na Pražským hradě a v hotelu Hilton. Doma mám perfektně vybavenou kuchyň a používám ji. Řekl bych, že jestli se mým bývalým holkám po něčem stejská, tak je to právě moje vaření. Každá to ocenila, byla to taková moje tajná zbraň, něco, co jiný kluci jen tak neuměj.

To je super, jenom se mi zdá, že jsi takovej až moc vzornej… Že je to až neuvěřitelný. Piješ alkohol, bereš drogy?

Haha, jasně. Mám rád kvalitní víno. Drogy… trošku… moc ne.