Na naši soutěž, v níž jste měli posílat svoje originální návrhy Conversek, vás reagovalo víc, než jsme čekali, a poslali jste nám tolik megacooltotálhyperbožích návrhů, že se nám nakonec všechny nevešly do časopisu. A to je nespravedlivý a mrzí nás to, takže některý návrhy, co se do časopisu nevešly, pověsíme aspoň sem.
Ještě jednou děkujem a hlavně smekáme před vaší fantazií a kreativitou!
Pyramidy, socha Svobody, Čínská zeď… Monumentální stavby, na které je lidstvo pyšné. Symboly naší existence ve vesmíru. Jak dlouho by ale vydržely bez naší přítomnosti?
Text: Ondřej Formánek
Cheopsova pyramida
Egyptské pyramidy zařadili starověcí Řekové mezi sedm divů světa. Nejstarší a největší z nich, Cheopsova pyramida, stojí na ploše velké jako dvacet fotbalových hřišť už přes 4500 let. Tyčí se do výšky 137,5 metru a je postavena z více než dvou miliónů obrovských kamenných bloků. Faraón Cheops si ji vybral za místo věčného odpočinku, měla proto vydržet navěky. Jenže za ty čtyři a půl tisíciletí se zmenšila o devět metrů. K tomu ve středověku napomohlo mohutné zemětřesení, které uvolnilo mnoho mramorových desek, jimiž byla pyramida obložená. Arabští dobyvatelé je pak odvezli, aby z nich v blízké Káhiře stavěli mešity. Většina zbylého obložení opadala v následujících staletích. Odkryté vápencové bloky nyní zvětrávají a drolí se jako obyčejný kamenný kopec. Za milión let už Cheopsova pyramida úplně ztratí svůj tvar. Ale milión let je pořád slušný výkon, ne?
Velká čínská zeď
Zeď, která měla chránit Čínu před nájezdníky, se stavěla, rozšiřovala a přestavovala skoro dva tisíce let. Dlouho se lidé mylně domnívali, že musí být vidět i z vesmíru, je totiž dlouhá skoro šest a půl tisíc kilometrů. V některých úsecích ji postavili z malty, kamenů a pálených cihel, jinde jen z upěchované hlíny a trámů spojených lepkavou rýží. Ze zdi ukusují kyselé deště, které jsou důsledkem růstu čínského průmyslu: víc továren vypouští víc oxidu uhličitého, který se v mracích smísí s vodou a vznikne slabá kyselina. Ta pak padá ve formě deště – odtud „kyselý déšť“ – a rozleptává třeba vápencové kameny nebo omítku. Dále zeď ničí taky časté písečné bouře. Bez lidí, kteří ji opravují, by z ní za pár set let zůstala jen tisíce kilometrů dlouhá hromada kamení.
Panamský průplav
Na konci 19. století si lidstvo začalo troufat na opravdu velké věci. Třeba na to, oddělit od sebe dva kontinenty a spojit dva oceány. Jako první se do kopání průplavu na území dnešní Panamy pustili Francouzi. Brzy ale zjistili, že si ukousli příliš velké sousto: při sesuvech půdy, různých nehodách a hlavně na tropické nemoci zemřelo 22 000 dělníků. Projekt skončil krachem. Po nich to o pár let později zkusili Američané. I když i na jejich stavbě zahynulo pět a půl tisíce lidí,podařilo se jim v roce 1914 otevřít 77 kilometrů dlouhou námořní zkratku mezi Atlantským a Tichým oceánem. Tvoří ji kilometry umělých kanálů, pár umělých jezer a série zdymadel, která pomáhají velkým zaoceánským lodím překonat převýšení šestnáct metrů. Bez neustálé lidské péče by však tohle velkolepé dílo rychle zaniklo pod nánosy bahna z tropických lijáků. Okolní řeky by při rozvodnění protrhly hráze přehrad v umělých jezerech a vyvrátily obrovská vrata zdymadel. Panamský průplav by zmizel během několika desetiletí.
Socha Svobody
Skoro v každém filmu o konci světa hraje socha Svobody. Její torzo vykukuje tu z trosek města, tu z divoce zelené džungle nebo z nekonečného pouštního písku, případně na nás zírá ze dna moře, které vzniklo nějakou strašnou katastrofou. Člověku to může připadat až praštěné – jestli všechno zaniklo, tak co tam pořád dělá ta plechová paní? Ale ono to až tak praštěné není. Bronzový plech, z něhož je vyrobená, bude odolávat korozi zatraceně dlouho. A navíc, kdybychom zmizeli, časem by zmizely i kyselé deště, které nyní každý rok odleptají z jejího povrchu půl kila bronzu, a tak by se dalo dokonce říct, že zmizení lidstva by prospělo její pleti. Ale vnitřní kostra z oceli, která drží všechny ty kusy bronzového plechu pohromadě, bude za nějakých dvě stě padesát let od našeho zmizení tak prožraná rzí, že se nejdřív odlomí zvednutá ruka s pochodní a nějakou dobu poté i hlava. Kdyby spadla tak šikovně, že by se jí podařilo skutálet do vody newyorského přístavu, mohla by tam v klidu oxidovat tisíce let. Zelená patina na jejím povrchu bude stále silnější a silnější, až se socha nakonec promění v kámen s tváří Svobody.
Tunel pod kanálem La Manche
V roce 1994 byl zařazen mezi sedm novodobých divů světa, protože čím jiným než divem a divností je obrovský, 50 kilometrů dlouhý tubus, který vede hluboko pod mořským dnem a je obalený jeden a půl metru tlustým betonem? Ve skutečnosti jde navíc o tunely tři: ve dvou jezdí rychlostí 160 kilometrů za hodinu ty nejmohutnější vlakové soupravy, jaké kdy kdo postavil, a mezi nimi je ještě jeden technický tunel, kterým se dá v případě nějakého průšvihu utéct do bezpečí. Podle profesora Alana Weismana má právě tento lidský výtvor jednu z nejlepších vyhlídek na přežití. Protože leží hluboko pod povrchem země i mořského dna, je dost nepravděpodobné, že by ho něco zničilo. V podstatě neomezenou životnost by mu krátil jen neustálý pomalý pohyb světadílů, pod jehož vlivem by se mohl tunel časem natáhnout, nebo naopak smrštit jako harmonika. Ale když říkáme časem, tak tím myslíme mnoho tisíc let.
Mount Rushmore
Mount Rushmore je název skalní stěny v Jižní Dakotě, do které sochař Gutzon Borglum vytesal s pomocí čtyř set dělníků a spousty dynamitu osmnáct metrů vysoké hlavy amerických prezidentů George Washingtona, Thomase Jeffersona, Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna. Trvalo jim to 14 let, protože skála je z jemnozrnné prekambrijské žuly, což je jedna z nejodolnějších hornin na celém americkém kontinentu. Zvětrává prý jen o pětadvacet milimetrů za 10 000 let. Takže jestli do hlavy některého z prezidentů nepraští asteroid nebo jím neotřese nějaké obzvlášť silné zemětřesení (což je v téhle části Ameriky nepravděpodobné), potrvá 7,2 miliónu let, než přestanou být prezidentské tváře rozeznatelné. Což je delší doba, než jaká byla zapotřebí k tomu, aby se z opice vyvinul člověk.
Stopa na Měsíci
Dalo by se říct, že otisky podrážek bot v měsíčním prachu, opuštěné lunární vozítko a zapíchnutá americká vlajka nejsou v porovnání s pyramidami a Panamským průplavem nic monumentálního. Ale kdyby teď lidstvo zmizelo, jednou by se z nich staly poslední stopy naší existence. Protože zatímco povrch Země se neustále mění, na Měsíci jsou milióny let staré krátery po meteoritech, které vypadají, jako kdyby se objevily včera. I stopa boty v prachu bude za milióny let pořád vypadat, jakoby tudy někdo šel před malou chvílí.
Správné odpovědi testu z čísla 6 (str. 61):
1. a, 2. b, 3. b, 4. a, 5. b, 6. b, 7. c, 8. a, 9. a, 10. b, 11. c, 12. b, 13. c, 14. c, 15. c, 16. c, 17. a, 18. c, 19. b, 20. b
Srozumitelný návod k výrobě gifové animace najdete buď v tištěném časopisu (rubrika Technologie), nebo v jeho elektronické verzi zde na webu (sekce časopis). Tohle je výsledek, takhle nějak to ta Marie Hladíková myslela… 
Prvních pár vteřin strávených v pavilonu 7 bohnické psychiatrické léčebny se mi do paměti usadilo někam vedle poslední školy v přírodě… V jídelně se mezi stoly s plastovými ubrusy trousí hloučky štěbetavých holek a mezi nimi lze zahlédnout i několik žen s vizáží unavených „pančelek“. V dalších vteřinách se ale z postranních dveří začnou objevovat sestřičky a za nimi paní doktorka. Pacientky koukají na mne a můj foťák, já koukám na ně.
Domek velikosti větší rodinné vily je zapadaný sněhem, cestou rozlehlým parkem dokonce potkávám dva běžkaře. Těžko říct, kolik drogově závislých v těchto podmínkách přežívá venku, tady se jich ale léčí čtyřicet – od mladých holek, které většinou spojuje zkušenost s pervitinem, až po starší ženy, které si zadaly s alkoholem, léky na spaní či proti bolesti a vypěstovaly si na nich návyk.
Mluvím s pacientkami. Vyprávějí mi své příběhy, z nichž by každý, stejně jako ten Johanin (v tištěném časopisu na str. 25), vystačil na knihu. Mirce je 28, závislá byla 13 let – na pervitinu, heroinu, prášcích, alkoholu a trávě. Poprvé od svých patnácti let je už přes 3 měsíce úplně čistá. Spouštěčem závislosti u ní byla kromě zvědavosti i neutěšená situace v rodině. Dnes říká odhodlaně: „Já to na tisíc procent zvládnu, protože chci. Ne, na milión procent!”
Lucka si první lajnu perníku dala na kuráž před setkáním s klukem, který se s ní rozešel. Líbilo se jí, jak jí piko zvedalo sebevědomí. Měla problém s nadváhou. Nakonec v tom jela čtyři roky a zhubla přes 30 kg. „Všichni se ptali, jak jsem to dokázala, tak jsem říkala takový ty věci z televize. Že jako ovoce, zelenina, žádný sladkosti, že po pátý večer odpoledne už nejím a tak,“ směje se. Poté, co mi odvypráví příběh plný teroru od tehdejšího přítele feťáka, ale dodává: „Hlavně tam napiš, ať to holky rozhodně neberou kvůli tomu, aby zhubly! Je to ta největší kravina!”
V pavilonu 7 pacientky zpravidla stráví tři měsíce. Doktorka Gita Pekárková podotýká, že pracovníci léčebny používají tzv. Rogersovský terapeutický přístup. Ten, zjednodušeně řečeno, vychází z předpokladu, že všichni jsme schopni pozitivního růstu, dokážeme svět i sebe samé poznávat a měnit, ale zároveň neseme za své počínání odpovědnost. Velmi důležitým faktorem pro takovou léčbu jsou dobré vztahy s ostatními lidmi. Přijetí druhými vede k pocitu bezpečí, vědomí vlastní hodnoty. Pokud vám tedy ostatní dají najevo, že vaše dřívější činy neodsuzují, že pro ně mají pochopení, vzniká důvěryhodné prostředí. Víc si věříte a to je pro léčbu dobré.
Každý den po pravidelném cvičení a snídani se všechny klientky Sedmičky scházejí na „komunitě“. Sedí v kruhu a rozebírají problémy předchozího dne – jak zvládají léčbu, odloučení od světa, jestli pocítily chuť na drogu, co se jim v noci zdálo, zkrátka cokoliv. Nové členky se musí samy představit, což kolikrát není tak snadné, jak by se zdálo. Jedna z dívek se mi svěřila, že když se na své první komunitě představila jménem a řekla, že je závislá na pervitinu, ostatní jí zatleskali: „To se totiž tak často nestává. Přiznat závislost sobě i ostatním je přitom nejdůležitější. Dokud si toto neuvědomíte, nemůžete se vyléčit.”
Další povinností pacientek je psaní životopisu. První týden v léčebně musíte sepsat svůj kompletní příběh až do nástupu k léčbě. Je to rozhodně větší oříšek než ta nejzapeklitější slohovka, tím si buďte jistí. Nahlédnout upřímně vlastní život, za nic se neobviňovat, ani se nevymlouvat na druhé, je bolestivé, ale pomáhá to.
Po ranní komunitě přichází čas na další terapeutická sezení, tentokrát v menších skupinkách, do kterých jsou pacientky rozděleny například podle toho, zda byly závislé na alkoholu, lécích či jiných omamných látkách. V těchto menších skupinkách se jedna druhé a také terapeutkám zpravidla otevírají ještě víc, jelikož často prošly podobným průběhem závislosti. Po obědě je na řadě léčba hudbou, malováním, čtením, hraním divadla, pacientky taky mohou jezdit na koních a starat se o ně. Někdo by mohl říct, že to přece není žádná léčba, spíš jen takové příjemné flákání, ale každá z těchto činností má význam. Péče o koně například učí pacienty zodpovědnosti a kázni, samotná jízda pak má vliv na zvýšení sebedůvěry, odvahy, samostatnosti. Arteterapie má svůj smysl hned dvakrát – při umělecké tvorbě se pacientky uvolní, užívají si svou kreativitu a následné výtvory pak slouží jako cenné informace pro terapeuty. Všechny tyto činnosti ale pacientky především zaměstnají. Když malujete, posloucháte hudbu, či ji přímo vytváříte, hrajete divadlo nebo třeba vyšíváte, nemáte tolik času „vidět věci černě“. Zároveň často naleznete koníčka do příštích let.
Třikrát do týdne mají pacientky návštěvní hodiny, ovšem pouze pro rodinné příslušníky. Večer se mohou v televizi podívat na zprávy. Ty, které už v léčbě udělaly pokrok, mají povoleny vycházky mimo areál léčebny. Podmínkou je, že se vrátí „čisté”.
Kristýna začala brát pervitin ve čtrnácti, kdy přišla o mámu. Ve dvaadvaceti letech se léčí poprvé a dobrovolně: „Já měla období, kdy jsem třeba osm měsíců nebyla schopná brečet, nebo někoho pohladit. Ani tu lásku prostě nepotřebuješ. Teď se mi líbí být zase citlivá.” Než přišla do léčebny, zkoušela prý přestat sama. Dařilo se jí výrazně omezit dávky, nicméně problém života „venku” je, že při prvním selhání vůle jsou drogy příliš snadno po ruce. Tady to funguje tak, že pokud se z vycházky vrátíte „sjetí”, můžete si rovnou balit kufry, končíte. Nikdo ale nemá dvěře zavřené definitivně. „Léčba se výjimečně opakuje i víc než dvacetkrát. Pokud si klientka stále myslí, že je schopna ji zvládnout, vždy má naději,” podotýká doktorka Pekárková.
Léčba závislosti je běh na dlouhou trať. Většina klientek si tak po jejím dokončení hledá volné místo v některé z tzv. komunit, kde se budou připravovat na „normální” život. Většinou jde o zemědělskou usedlost, nebo nějaké stavení dostatečně vzdálené od civilizace, v němž se klientky několik měsíců starají o chod domácnosti a pokračují v terapii.
Tak je tomu i u osmnáctileté Moniky, nejmladší z holek, které mi vyprávěly svůj příběh. Pervitin si poprvé šňupla ve třinácti a těsně předtím, než ji táta sebral a přivezl do léčebny, si ho poprvé i “kydla”, jak můžete slangově nazvat nitrožilní aplikaci. „Já jsem třeba na skupině otevřela téma, že chci abstinovat, ale že furt cejtím něco, co mě prostě pořád táhne zpátky. Že jakoby ještě nemám úplně odfetováno. Holky mi tenhle pocit pomohly překonat a teď vím, že už prostě nechci. Když jsem si dřív dávala a říkala si, jak je mi všechno jedno, pořád jsem měla v hlavě, že ten můj táta sedí doma a je zoufalej. Pořád jsem to tam měla – jak moc mu ubližuju. A už prostě nechci.”
Text a foto: K8 Písačková
Supervize: MUDr. Gita Pekárková
účinná látka: noradrenalin, vzrušení ze hry
původ: Kostky o peníze hráli už staří Egypťané v roce 1500 př. n. l. Zmínky o gamblingu jsou i ve starých indických, čínských, řeckých a římských spisech.
způsob užití: Karty (poker), ruleta, sázky atd., hlavně však hrací automaty.
co to dělá: Odborníci přirovnávají účinky hraní k pervitinové nebo kokainové euforii, kterou v mozku hráče způsobuje noradrenalin. Hráč cítí vzrušení, pocit jistoty a sebedůvěry, zažívá radost z výhry. Po odeznění účinků (když už není za co hrát) se dostaví únava, vyčerpání, výčitky svědomí, strach, deprese, sebevražedné myšlenky.
riziko závislosti: Velmi vysoké riziko psychické závislosti, které stoupá s užíváním dalších drog nebo závislosti na nich (nikotin, alkohol, pervitin).
profil uživatele ohroženého závislostí: Gamblerem (chorobným hráčem) se může stát kdokoliv. Věk, vzdělání a výchozí finanční situace nehrají roli. Ne všichni hráči do toho „spadnou”, protože nutně potřebují peníze (jejich nedostatek začnou pociťovat až se vzrůstající závislostí). Nejvíc jsou asi ohroženi mladí lidé s nízkým sebevědomím, bez vyhraněných zájmů, žijící v nepodnětném prostředí.
příznaky závislosti: Vzrušení ze hry převládá nad jinými hodnotami a zájmy (zanedbávání rodiny, přátel, koníčků, školy, zaměstnání atd.). Prohra gamblera neodradí, je jen motivací k další hře (musím to přece vyhrát zpátky). Opatřování peněz do hry půjčkami nebo trestnou činností.
zdravotní rizika: Deprese, poruchy imunitního systému a celkové chátrání osobnosti.
statistika: Podle studie ESPAD hraje na výherních automatech denně 1,1 % občanů ČR mladších 17 let. Dvaatřicet procent patologických hráčů uvádí, že začali hrát ještě před dosažením 18 let.
Počítačové hry, internet
účinná látka: virtuální realita
původ: Prapočítač byl vynalezen už ve 30. letech minulého století, první gamesa (tenisové pinkání) vznikla v roce 1958. K masovému rozšíření počítačů došlo v 80. letech. První počítač nové doby sestrojili v garáži dva hippíci Steve Jobs a Steve Wozniak. Nazvali jej Apple. Facebook, Myspace a další sociální sítě jsou známy teprve několik let.
způsob užití: Hry, komunikace.
co to dělá: Poskytuje únik od skutečného světa, který je někdy nepřátelský, nepochopitelný, nebo nudný. Ve virtuální realitě může být člověk kým chce – mužem, ženou, superhrdinou, mimozemšťanem, pohanskou bohyní – dokonce tím vším najednou. Život na síti je stoprocentně programovatelný a lehce ovladatelný, což se o tom skutečném říct nedá.
riziko závislosti: Zvláště v kombinaci s užíváním jiných drog (např. pervitin, marihuana) může vzniknout silná psychická závislost.
profil uživatele ohroženého závislostí: Mladý člověk se zájmem o nové technologie a sklonem ke snění. Možná má nízké sebevědomí, je hodně stydlivý, uzavřený, má problémy v rodině, ve škole nezapadá do kolektivu a hledá únik, bezpečné útočiště.
příznaky závislosti: Počítač má přednost nejen před školními a pracovními povinnostmi, ale i před činnostmi, komunikací a vztahy s reálnými lidmi. Příklad: Když umíte hrát fotbal a místo na hřišti ho radši hrajete už jenom na kompu, je na čase zamyslet se.
zdravotní rizika: Poškození zad, očí, zápěstí, bolesti hlavy, obezita, vyčerpání organismu v případě zanedbávání pitného režimu a krácení doby spánku.
statistika: Není k dispozici.
Káva, čaj, kakao, čokoláda, Coca-Cola, Red Bull
Oldelaf – le Café (english subtitles)čekujte vtipný video! 
účinná látka: Bílý krystalický prášek kofein (1,3,7-trimethylxanthin).
původ: Káva má původ v islámské kultuře – muslimové odmítají alkohol, ale na kafe si nenechají sáhnout. Kofein je obsažen i v kakaových bobech, které pro povzbuzení užívali staří Aztékové již před 3000 lety, dále v listech čajovníku a v produktech vyrobených z ořechu koly.
způsob užití: Konzumace nápoje nebo potraviny s obsahem kofeinu.
co to dělá: Rozumná dávka kofeinu (2 šálky kávy, malá čokoláda, 1 plechovka Red Bullu) krátkodobě pomáhá proti ospalosti, zbystřuje myšlení, zlepšuje koncentraci, urychluje trávení, povzbuzuje psychický i fyzický výkon. Když to přeženete… Na www.redwaymag.cz se v sekci TV podívejte na vtipné video Le Café. Je to nadsázka, ale přesně vystihuje podstatu problému, haha.
riziko závislosti: V souvislosti s kofeinem mluvíme o psychosociálním návyku. Závislost může ale samozřejmě vzniknout taky (jak psychická, tak fyzická). V případě čokolády vyvolává závislost spíš cukr než kofein.
profil uživatele ohroženého závislostí: Podle výzkumů pijí velké množství kofeinových nápojů duševně pracující lidé a kuřáci.
příznaky závislosti: Mezi reakce organismu zvyklého na pravidelnou dávku kofeinu patří deprese, úzkost, neklid, poruchy soustředění, náladovost, bolesti hlavy, únava apod.
příznaky předávkování: Ztráta energie, ospalost, pocení, křeče, potíže s dýcháním, nepravidelný srdeční tep, třes ve svalech, úzkost. Smrtelná dávka je přibližně 10 g kofeinu (asi 100 šálků kávy, 125 redbullů, 200 plechovek Coca-Coly).
první pomoc: V krajních případech zajistíme dostatek tekutin (njlépe vody) a zavoláme lékaře.
zdravotní rizika: Vysoký krevní tlak, zbytečná zátěž srdce.
statistika: Není k dispozici.
Pervitin
péčko, peří, piko, perník, pergo
účinná látka: Metamfetamin.
původ: Vynalezen za 2. světové války pro vojáky wehrmachtu, využíván i japonským letectvem, aby dodal pilotům odvahu při sebevražedných náletech.
způsob užití: Lze šňupat, píchat do žíly, nebo vypít v limonádě.
co to dělá: Výřečnost, hyperaktivita, pocity veselosti, uvolnění, vyšší fyzická kondice, snižuje se vnímavost k pocitům únavy, vyčerpanosti a bolesti. Člověk vydrží nejíst a nespat až několik dní. Typické jsou „záseky” na nesmyslných činnostech. Začnete kreslit a kreslíte osm hodin v kuse. Kreslíte kraviny. Hrabete se v kontejnerech a hledáte „poklady“. Uklízíte celou noc jak nepříčetní a končíte u sporáku rozebraného na šroubky, který jste chtěli vyčistit. Po odeznění účinku drogy přichází dojezd – fyzické a psychické vyčerpání, bolesti svalů, břišní křeče, deprese.
riziko závislosti: Záleží na tom, jak často a kolik berete. Při každodenním užívání je závislost jasnou věcí. Někteří lidé se nestanou závislými nikdy, užívání však samozřejmě poškozuje jejich zdraví.
profil uživatele ohroženého závislostí: Špatné rodinné zázemí, nedokončené vzdělání,
nízký věk, neujasněné životní hodnoty, drogová závislost u rodičů nebo partnera.
příznaky závislosti: Bez drogy neklid, úzkost, podrážděnost, nespavost, nevolnost, bolesti zubů, svalů. Časem se objevují poruchy paměti a soustředění, deprese, halucinace nebo sebevražedné tendence. Paranoidní projevy, tzv. stíhy.
příznaky předávkování: Bolest hlavy, nepravidelný tep, horečka, bolest na hrudníku, bezvědomí. Může dojít k akutnímu selhání srdce a smrti.
první pomoc při předávkování: Podobná jako u extáze: neopouštějte předávkovaného 5-8 hodin, při ztrátě vědomí volejte záchranku.
zdravotní rizika: Perník poškozuje mozek, plíce, ledviny, srdce, způsobuje neplodnost, vypadávání vlasů, kožní vyrážky atd.
statistika: Zkušenost s pervitinem má 7 % mladých lidí do 24 let. Pervitin byl v roce 2008 možnou příčinou úmrtí v 19 případech, z toho jednou v kombinaci s THC. Ve 49 dalších případech úmrtí byla zjištěna přítomnost pervitinu v krvi.
Kokain
koks, kokeš, sníh, kokos, jejo, pudr
účinná látka: Alkaloid, který se nachází v listech keře Erythroxylum Coca.
původ: Vysokohorské oblasti jihoamerických států, především Peru. Indiáni zelené lístky koky žvýkali, aby se jim ulevilo od bolesti a měli větší výdrž při práci. Samotný kokain byl z listů koky izolován až v roce 1859.
způsob užití: Listy koky se žvýkají nebo se z nich vaří čaj. Koakin se šňupe, píchá do žil nebo kouří (crack).
co to dělá: Při šňupání účinky vrcholí v rozmezí 15 až 40 minut. Jsou podobné jako u pervitinu, jen méně nápadné. Při dojezdu sucho v ústech, pocení, ztráta chuti k jídlu, zvýšení srdečního tepu, nespavost, může se rozvinout paranoidní psychóza, objevují se i epileptické záchvaty.
riziko závislosti: Kokain vyvolává euforii, kterou chcete zažívat znovu a znovu. Závislý člověk už ji však příliš často nezažívá, drogu potřebuje jen proto, aby neměl depresi, která může skončit až pokusem o sebevraždu. Na cracku vzniká závislost podstatně rychleji.
profil uživatele ohroženého závislostí: V ČR je kokain poměrně drahý a nedostupný, takže většině z nás závislost nehrozí. Oblíbený je spíš mezi bohatšími jedinci, jimž ale při ztrátě zaměstnání a rozpadu mezilidských vztahů hrozí, že si peníze na kokain začnou opatřovat prostitucí, krádežemi apod.
příznaky závislosti: Agresivita, psychická nevyrovnanost, nespavost, nechutenství, křeče, deprese, paranoia.
příznaky předávkování: Například „kokainoví brouci”. Člověk má halucinace a pocit, že mu po těle leze hmyz. Takto například začíná film Temný obraz s Keanu Reevesem. Tlak stoupá a tep se zrychluje natolik, že může vést k zástavě srdce.
první pomoc: Podobná jako u extáze.
zdravotní rizika: Poškození sliznice v nosní přepážce (nutná operace), infarkt myokardu, mozková mrtvice, poškození jater, kornatění cév, selhání srdce.
statistika: Kokain vyzkoušelo okolo 3% mladistvých.
Plus 2 bonusy:
Zamilovanost
účinná látka: Endorfin, dopamin, serotonin, a fenylethylamin (FEA – 8H11N) a další tzv. hormony štěstí.
původ: K zamilovanosti jsme „naprogramováni“ přírodou, její původ tedy odkazuje až samotnému vzniku člověka coby živočišného druhu.
způsob užití: Objekt touhy – jedinec opačného nebo stejného pohlaví.
co to dělá: Pocity euforie (jako u amfetaminu) štěstí, spokojenosti, smysluplnosti, naděje atd. Někdy podobné projevy jako při stresu: pocení, červenání, zrychlené dýchání, třesoucí se hlas, panika, zmatenost apod.
riziko závislosti: Muži a ženy bez rozdílu věku, vzdělání. Zvlášť jsou ohroženi citově labilní jedinci s nízkým sebevědomím, problémy v rodině (nedostatek rodičovské lásky), ve škole nebo v zaměstnání. Riziko vzniku citové závislosti posiluje užívání drog, např. alkoholu, pervitinu aj.
příznaky závislosti: Střídání partnerů může znamenat, že člověk je „závislý“ na účincích hormonů štěstí, které jeho tělo vytváří v první fázi zamilovanosti. Když fáze skončí, vztah ho bezdůvodně omrzí. Když je člověk na partnerovi závislý citově, je přesvědčený, že bez něj nemůže žít, nic dělat, nikam jít…
zdravotní rizika: Deprese, sebevražda.
statistika: Není k dispozici.
Závislost na rodičích
účinná látka: Rodičovská péče.
původ: Stejný jako u zamilovanosti.
způsob užití: Otec a matka slouží jako levná pracovní síla.
co to dělá: Pocit pohodlí, bezstarostnosti a jistoty.
riziko závislosti: Jedináčci s přehnaně starostlivými a úzkostnými rodiči.
příznaky závislosti: Je jasné, že děti jsou na rodičích závislé jako na vzduchu. Když ale ještě ve třiceti obývá potomek svůj pokojíček, nenakupuje, nevaří, nepere a bez pomoci rodičů neumí ani zaplatit složenku, je na rodičích závislý nezdravě.
zdravotní rizika: Úzkost, deprese (Co budu dělat, až tady rodiče jednou nebudou?).
statistika: Není k dispozici.
Text: Pepe Švejda a Martina Overstreet
Foto: Tomáš Třeštík, Reflex
Supervize: PhDr. Ivan Douda, Drop In
Představte si, že každé ráno musíte projít u vchodu do školy detektorem kovu, a když vám v kapse pípne čtvrťák, uniformovaný policista vás prošacuje od hlavy k patě. Nesmíte u sebe mít telefon, mp3 přehrávač ani jinou elektroniku. Pokud ale náhodou nesete novorozené dítě, můžete ho s klidem odložit v oddělení celodenní péče o „děti dětí”. Že je taková představa stejně reálná jako klip od 50Centa? Vždyť jo. Narodil se za rohem a možná chodil hrát basket s LL Cool J, který tu taky studoval.
text: K8 Písačková, foto: K8 Písačková, Michal Nanoru
Vždycky, když jsem hrál na PC, potřeboval jsem mít zapnutou TV jako kulisu. Ale když tentokrát naběhla, tak jsem místo toho, abych se otočil zpátky ke kompu, dál zíral na obrazovku, na video od Pussycat Dolls – Don’t Cha. A to, co mě na tom tak zaujalo, byl hlavně tanec. Nikdy předtím jsem taneční klipy nesledoval, ale tenhle mě uhranul a v mojí hlavě už bylo jasno – chci tancovat. Od tý doby jsem si dělal u sebe v pokoji „soukromý vystoupení“, tancoval jako o život a naučil se za pár měsíců všechny choreografie z jejich klipů. Jenže to bych nebyl já, abych to nechtěl ještě nějak vylepšit. Můj pohled padl na foťák a bylo jasno – budu tvořit vlastní klipy. No, byly opravdu otřesný … Točil jsem v pokoji, kde byl hroznej bordel, já měl vlasy na ramena a vypadal jsem jako Kurt Cobain a přitom vrtěl zadkem jako PCD. Než mi došlo, že to takhle nepůjde, chvíli to trvalo. Videa jsem dával na internet a nevím, co jsem si myslel, asi že sklidím obdiv, nebo co. Přišly první nadávky a že byly celkem drsný. Ještě párkrát jsem se snažil něco natočit, ale vždycky to skončilo nadávkama a ostudou na netu. Měl jsem depky a foťák jsem na celkem dlouho schoval.
Pak jsem v televizi viděl další klip, kterej se mi líbil, a uvědomil si, že tanec je prostě to, co miluju a vlastně se ho nechci tak lehce vzdát. Po měsících jsem znovu vytáhl foťák a… samozřejmě, nebylo to o nic lepší, ale tentokrát jsem se nevzdal. Točil jsem dál a kritika na netu už mě neničila, ale hnala dopředu. Jedno moje video tam taky našel jeden kluk ze školy a okamžitě ho rozeslal všem. Když jsem přišel do školy, hodně lidí se na mě dívalo skrz prsty, jako kdybych dělal něco hroznýho. Chtěl jsem s tím zase seknout, ale řekl jsem si NE. Makal jsem na sobě a začal jsem se o tanec doopravdy zajímat. Učil jsem se choreografie různých stylů, dodneška mám rád MTV Style, Lyrical Hip Hop a Krump. Moje videa dostávaly trochu smysl, už jsem se v nich nekroutil jako „bukva“. Po dvou letech natáčení jsem se (myslím) zlepšil, ale hlavně – změnil jsem pohled na to celý. Už se nestydim za to, že tancuju, že se točím a že chci být slavnej. Každej přece máme nějakej sen. Já se naučil, že hlavně je důležitý věřit si v tom, co děláte, umět se pochválit a nedat na řečí ostatních. Třeba teď – chtěl jsem chodit na výtvarnou střední školu a mám to. Dostal jsem se na ni. To je další důkaz, že všechno jde, když se chce. Jednou chci stát na pódiu, pod sebou nadšenej dav a v srdci pocit, že jsem si stál za svým a nenechal se odradit neúspěchem. A to by měl udělat každej z vás, kdo má svůj sen, ale bojí se ho realizovat. Nebojte se. Vždycky před sebou budete mít překážky, bez nich by to bylo moc lehký a nebyla by to taková sranda. Tak směle do toho, plňte si svoje sny jako já.
Mardoša
Sny mají velkou moc. Jsme-li dost senzitivní, může nám díky nim leccos připadat senzační, snadno se staneme sentimentálními nebo dokonce přímo senilními. Ti alergičtější z nás mohou dokonce trpět sennou rýmou. A také z nás mohou dělat snílky.
O snílcích se říká, že mají hlavu v oblacích, protože se nezaobírají přízemními starostmi a jedou si tu svou, pro okolí často nejasnou linii. Nesledují nic mimo ni a pro ostatní jsou to prostě mimoni.
Jsou takoví lidé vůbec k něčemu dobří? Jasně, dají se dobře mlátit. Oni se stejně moc nebrání a nikomu to ani neřeknou, moc kamarádů nemívají. Ale co když na nich přeci jen něco je? Ačkoli většina snílků svému okolí nic zásadního nepřinese, může být docela zajímavé podívat se na život jejich poněkud zastřenou optikou. Takový méně obvyklý pohled na svět může být přinejmenším zábavný.
Pak je tu ale ještě jedna kategorie snílků. Těch, kteří se díky svému fantazírování stanou vizionáři. Ti, co se na svět nejen jinak dívají, ale občas ho jiným i činí. Pár příkladů za všechny:
Jedním z prasnílků a možná patronem všech fantastů byl určitě Jules Verne. V době, kdy žil, tedy ve století páry, nikdo neměl ani páru, jak se bude v budoucnu využívat třeba elektřina, natož aby si dokázal představit lety kolem světa nebo ještě dál. A Jules už ve svých vizích vesele létal na Měsíc, cestoval pod mořem a dostával se k samotnému jádru Země.
Jules Verne
Jiná partička mimoňů, filmařů, se zase v roce 1910 rozhodla natočit v Los Angeles snímek In Old California. Nakonec se ale přesunuli o 8 km dál, do malé vesničky za město. Byly tam pěkné exteriéry a příjemní sousedé, kterým ta trocha filmařů nevadila. Tak tam už zůstali, časem si založili nezávislé filmové studio a brzy se k nim začali přidávat další podivíni uhranutí pohyblivými obrázky. Jestli byli sousedé pořád tak shovívaví nebo jestli se raději někam poschovávali, už prameny nezaznamenaly. A jak se Hollywoodu, té vesničce, říká dnes? Továrna na sny, jak jinak.
Tohle zná snad každej…
Střih do současnosti. Máte iPod? iPhone? I kdyby ne, tak asi víte, o čem je řeč. Ale když v roce 1976 Steve Jobs a Steve Wozniak zakládali firmu Apple Computer, byli to jen dva hipíci, blázni, co si v garáži montovali do dřevěné krabice svůj první počítač a snili o tom, že jím změní svět. V době, kdy wi-fi bylo sci-fi! Předpokládám, že ostatní si o nich mysleli svoje a kamarádů také moc neměli.
Steve Jobs a Steve Wozniak – dva hippíci, co založili Apple.
No a když už jsem se dotkl těch iPodTouchů, tak co v hudbě? Umění je asi nejpřirozenějším prostředím, kde mohou snílci operovat. Mohou si vymýšlet, co chtějí, a nenadělají při tom moc škody. Známý producent a hudebník Brian Eno jednou prohlásil, že „umění je jediným místem, kde si můžete dovolit havarovat s letadlem a potom si klidně z místa nehody odkráčet“. V hudbě se to tedy mimoni jen hemží, tak například: němečtí Kraftwerk. V roce 1974, pouhých pět let po Woodstocku, kdy bez sóla na kytaru či bicí nemělo smysl lézt na pódium, přišli s albem Autobahn, kde nejenže kytara ani bicí nesólovaly, ale ani tam vůbec nebyly! Vše bylo nahrané pouze na elektronické nástroje. Byli fakt úplně mimo! Uběhlo ale pár let a jejich tvorba se stala výchozí inspirací pro téměř všechnu moderní elektronickou hudbu, osmdesátkovými novoromantiky počínaje a elektroclashem (zatím) konče. A spolupracovat s nimi chtěl i Michael Jackson, k čemuž bohužel, nebo bohudík, nikdy nedošlo.
Kraftwerk – electronic power
Nejen do umění ale vnášejí snílci svůj pohled. Občas se někteří připletou i do politiky. Zpravidla se v ní moc dlouho neohřejí, buď je zabijí, nebo alespoň odstaví. Třeba americký prezident J. F. Kennedy měl pěkné sny o bezpečném světě bez atomových zbraní a o Americe, kde by lidé všech barev pleti žili jako sobě rovní. Zastřelili ho. O pět let později potkal stejný osud Martina Luthera Kinga, Jr., který svůj projev nazvaný Měl jsem sen přednesl jen pár měsíců po Kennedyho smrti. Vize jsou nebezpečná věc… Ale získali by bez nich Afroameričané svá práva? A získali by Indové samostatnost, kdyby si Mahátma Gándhí nezačal sám spřádat oděvy a zároveň sny o nezávislosti na Britech, například na jejich dodávkách manšestru z Manchesteru? A není třeba chodit až do Indie. Copak nebyli všichni ti disidenti a chartisté z minulého režimu úplní blázni? Kteří jen dělali zbytečné problémy, když se dalo tak pohodlně, i když krapítek nesvobodně, žít? „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ je možná to nejméně bojovné heslo, s jakým lze jít do revoluce. S něčím tak mdlým vzdorovat totalitě! Tak čím to, že to nakonec vyšlo? Že by snílci někdy měli schopnost probudit ostatní?
Dneska při pohledu kolem sebe může být člověk oprávněně otrávený. Proč to tak je? Težko říct. Není to náhodou proto, že málo sníme?
Text: Mardoša, mardosha@noise.cz