Kato

„Je to mezi mnou/papírem a tužkou/výsledky ale hubnou/ i když píšu tlustou,“ rapuje sebekriticky na svém posledním albu Dezorient Express možná nejnadanější rapper u nás. Říká si Kato a vede kapelu Prago Union, ale není to tak dávno, co si říkal Deph a hopsal v televizních hitparádách s kapelou Chaozz, jejíž hip hop trochu smrděl infantilností a máminou aviváží. Někteří mu to pořád nemůžou odpustit. Nebo se možná nedokážou smířit s tím, že tenhle trochu plachý týpek, který o sobě tvrdí, že má rok od roku na pódiu větší trému a že psaní textů mu jde pořád hůř, je přerostl nejmíň o hlavu. O hlavu, kterou umí používat.

Text: Ondřej Formánek, foto: archiv Kato

Proč zrovna Kato?

Jako ten záškodník z Růžovýho pantera, ten co byl vždycky někde schovanej…

… někde v bytě inspektora Clouseaua, kde na toho chudáka pokaždý vyskočil a napadl ho karatistickým kopem?

Přesně tak. Mám záškodnickej pseudonym.

Jak ses dostal k hip hopu?

Já k tomu tíhnul asi odmalička, i když jako dítě jsem byl přesvědčenej, že budu designér aut. Když jsme jeli na návštěvu k tetě a strejdovi do Stránčic, vždycky jsem tam drnkal na jejich kytaru, a když jsme jeli na návštěvu, kde bylo piáno, tak jsem vždycky ťukal do piána. Pak mi naši koupili kytaru a muzika si mě odvála sama. A co se rapu týče, ten se mi líbil od prvních věcí, co jsem slyšel, akorát jsem si myslel, že jsem na to moc malej.

To ti bylo kolik?

Kolem deseti let. Ale je pravda, že v tý době jsem už působil v punkové kapele Mausoleum. Vedl ji Jaroslav Špulák, dnes hudební publicista a kritik. Přišel jednoho dne k nám do školy dělat nábor do dětského sboru. Mausoleum byla totiž punková kapela s dětským sborem. Na první zkoušku přišlo asi čtyřicet dětí, na druhý nás bylo sotva šest – tvrdý jádro. Díky tomu jsem dal ve svých jedenácti letech punkové turné po Itálii, hráli jsme po těch nejzaplivanějších rockovejch pajzlech.

V jedenácti letech?!

V jedenácti.

A jak to fungovalo v praxi? To vás dospělí punkáči vždycky uložili v deset večer spát?

Ne, v deset večer jsme většinou začínali hrát. Ale nikomu se nic nestalo, všechno probíhalo v pohodě a byla to docela legrace. Hráli jsme i v Berlíně, krátce po pádu komunismu. V hlavě mi utkvěly obrazy rozpadlý Berlínský zdi a těch uměleckejch objektů sestavených ze zbytků  trabantů. S Mausoleem jsem přičichnul k atmosféře pódia a zjistil jsem, že mě to tam hrozně baví. Přitom jsem taky poslouchal rap. Pak vznikla kapela Criss Cross, to bylo v roce 1992, kluci stejně starý jako já. Došlo mi, že když můžou oni, můžu taky. Tak jsem teda začal „dělat rap“, jestli se tomu tak dá říkat. První demáč jsem narapoval přes sluchátka, který jsem sebral rodičům.

A tvůj vzor byli teda Criss Cross?

To ne, spíš mě inspirovali k tomu, abych začal něco dělat. Můj „učitel“ byl vždycky KRS One a jeho parta BDP, ten se se mnou táhne celou dobu. Doteďka ho sleduju. Jeho příběh mi reprezentoval všechno to, co pro mě znamená rap: že je to hudební žánr, kde se dá mluvit o čemkoliv. On se z bezdomovce dostal až k tomu, že přednáší na univerzitách a nikdy neměl problém pojmenovat věci pravými jmény.

Takže pro tebe byl rap cestou sebezdokonalení?

Spíš jsem měl vždycky potřebu se k něčemu vyjadřovat. Sloh mi šel už na škole, zkoušel jsem dělat komiksy a psát povídky.

Proslavila tě hiphopová kapela Chaozz. Jak jste se dali dohromady?

Na střední škole jsem měl spolužáka, začali jsme se bavit na hodině tělocviku. Byl takovej vysokej a měl basketbalovej dres, tak jsem se ho zeptal, jestli poslouchá rap. A on že ne. Tak jsem mu donesl nějaký cédéčka, začli jsme se kámošit a založili kapelu Flavamatic. A vyklubal se z něj MC Fugaz. Měl strašně starý PCčko s primitivním programem, na kterým jsme skládali hudbu. Bylo v něm děsně těžký splácnout k sobě beat a basu. Museli jsme to vždycky nechat spočítat, a většinou to stejně furt nesedělo a my museli do toho prográmku pořád dokola nastavovat jiný čísla. Asi v roce 1995 jsme měli jako Flavamatic koncert v Brně spolu s jistou kapelou Chaozz, kterou založili naši kámoši z žižkovskýho klubu Komotovka. Ten koncert byl napůl průšvih. Nějakej týpek v publiku se rozhod, že nás bude prudit, my jsme byli ještě malý a už sami od sebe celý vynervovaný, že tam máme rapovat před lidma. Ale cestou domů jsme se shodli na tom, že oni měli lepší muziku a my lepší texty, takže naše dvě kapely spojíme v jeden velkej Chaozz.

A pak jste zakopli o televizní slávu díky zakladateli pražského klubu Radost Ivu Pospíšilovi.

Já jsem chodil kupovat cédéčka do jeho krámu, protože byl jedinej, kdo objednával hip hop. Jednou se mě zeptal, jestli neznám nějakou českou rapovou skupinu, že má kontakt na hudební vydavatelství. Já jsem samozřejmě řekl, že znám. Vyfotili jsme s kámošem pár fotek na automat, já jsem je donesl Ivovi a on nás seznámil s hudebním vydavatelstvím Polygram. Dali jsme jim demo, který jsme nahráli u Fugaze doma a tou dobou už z něho hráli i na pražským nezávislým Radiu 1. A Polygram nás vzal.

Tlačili na vás, abyste se líbili a podbízeli, aby se to prodávalo?

Myslím, že lidi z vydavatelství byli z toho, co se stalo, sami překvapený. Nikdo to nečekal. Náš úspěch byl založenej na tom, jaký jsme, protože naše první album bylo stejný jako naše starý demáče. Akorát jsme ho nahrávali ve studiu pod vedením Honzy Čechtického z kapely Ohm Square, ten nás usměrňoval. Ale nikdy na nás nebyly vyvíjený žádný tlaky, abychom dělali něco jinak.

Ani u druhý a třetí desky na vás nikdo netlačil?

Ne, ale my sami jsme u druhý desky začali mít potřebu zalíbit se, být úspěšní. To je třeba příklad písničky Brána. Byli jsme zmatený. Ale kdybychom neměli z čeho, nikdo by nás nenutil nahrát čtyři desky. A naše poslední album, Sakum Prdum, to byl myslím takovej dobrej Chaozz styl. Ani dneska bych se to nestyděl někomu pustit.

A ani jinak nepovažuješ Chaozz za hřích svýho mládí?

Byla to prostě součást cesty, kterou jsem musel dát, abych došel sem. Udělali jsme spoustu chyb a v době, kdy jsme začínali, jsme to neuměli dělat, ani jsme se neměli od koho učit. Vlítli jsme do toho po hlavě a teprve pak zjišťovali, co by to mohlo způsobit nebo nemuselo. Ale protože jsme se vždycky snažili dělat věci podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí, nemůžu říct, že bych se za to dneska styděl. Fázi učení jsme si odbyli před očima veřejnosti, což z dnešního pohledu není ideální. Ale nechci se moc melancholicky ohlížet.

Část hiphopové scény tě dodnes nepřestala obviňovat z toho, že ses s Chaozzem zaprodal a ještě k tomu z toho, že jste ze sebe dělali průkopníky rapu a hip hopu u nás, že jste ukradli statut českých průkopníků kapelám jako PSH.

Ze začátku jsme byli jedna parta, od Oriona jsem měl většinu svých rapových kazet. Scéna byla malinká a já jsem byl ten mladší, on ten starší. V první skladbě na prvním albu Chaozzu jasně říkáme, že jsme nebyli první. Na desce jsme dali Penerům i ostatním respekt. Ale jinak ten jejich pocit, že jsme se zaprodali komerci, chápu, ale myslel jsem si, že už se to mezi námi vyčistilo. Nemůžu strávit celej život tím, že budu někomu vysvětlovat, kdo jsem…

Proč jsi z Chaozzu odešel a začal jet na vlastní pěst?

Oficiálně jsme se nikdy nerozpadli, jen máme furt pauzu. Stejně jsem chtěl všechno změnit, hlavně uvnitř sebe. Začal jsem úplně znova a hrozně mě to bavilo. Šel jsem do toho s takovou chutí, říkal jsem tomu vrátit se do tramvaje. Začal jsem si říkat Kato. Hrál jsem jako DJ Kato, produkoval jsem muziku jako Kato a doufal jsem, že až lidi zjistěj, kdo je Kato, tak to nebudou moct vzít zpátky. Vlastně to tak i zafungovalo, akorát mi ten Kato přirostl k srdci tak, až z toho mám dneska trošku schizofrenii.

Takže sis začal říkat Kato, založil sis hiphopovou partu Prago Union a hned na jejím prvním albu HDP jste se předvedli ve společnosti hvězdných hostů jako KutMasta Kurt, Planet Asia, Edo G nebo Masta Ace & Dendemann. Čím jsi je přilákal?

Desku HDP mi pomáhal vydat kamarád Affro, který vede hiphopový časopis Bbarák a festival Hip Hop Kemp a díky tomu má i spoustu kontaktů. Tak jsem mu ze srandy nadhodil, že bych chtěl mít tyhle velikány jako hosty, a ono to kupodivu vyšlo. Super bylo, že ta spolupráce neproběhla jenom přes internet, teda s výjimkou KutMasta Kurta, kterej v tý době neměl cestu do Evropy. Ale s Planet Asia jsme to nahráli přímo u mě doma, protože v Česku hrál. Za Mastou jsme jeli do Berlína, kde zrovna koncertoval a za Edo G do Vídně.

Takže neměli žádný hvězdný manýry?

Vůbec ne. Upřímně jsem jim totiž řekl, co chci dělat. Že do těch skladeb fakt patří, že je chci kvůli jejich hudbě a ne kvůli jejich slavnému jménu.

Ty si hodně hraješ s významy slov: „Jsme mistři ve stavění na cizích základech/ máme léta praxe v těch nejblbějších nápadech/ jak jít do všeho po hlavě/ ale stejně bezhlavě/ páč nemůžeš bejt v obraze /dokud nejsi párkrát pod/ až budu mít v kolenou revma/ možná začnu myslet hlavou/ říkám si každý ráno, když vyrážím za potravou/ ale vážně žerty stranou…“ Jakým způsobem píšeš?

Zapisuju si slovní spojení, co mě napadnou, na kousky papíru, který si schraňuju. Než vznikla deska Dezorient Express, ležel jsem nějakej čas v nemocnici. Tam jsem si vzal notebook a ty hromady papírů a probíral jsem se tím a zapisoval jsem to, co mi přišlo, že má něco do sebe. A pak jsem udělal pytlíkovou metodu – slovní spojení a hříčky, co se týkaly tématu, jsem vždycky naházel do jednoho pytlíku. Jiný zas do jinýho. Když přišel nápad na písničku, na refrén nebo nějakej beat, tak jsem se tim proštrachal a co se dalo, to jsem použil. Vznikly základy skladeb a zbytek jsem už dopsal. Díky tomu byly ty písničky mnohem nahuštěnější, než když si prostě sedneš a napíšeš je. A já chci dělat desky, co si je budeš moct dát doma do knihovny, vyndat je za pět let a najít v nich zase něco novýho.

Jsi rapper a zároveň pracuješ v reklamce. Není v tom trochu rozpor?

Živit se v Česku muzikou znamená dělat spoustu kompromisů, o které nestojím. A bál bych se, že potřeba vydělat si na sebe by se v té hudbě nakonec nějak projevila. Takže jsem mnohem klidnější, když mám práci, která mě trochu baví a z výplaty mám každý měsíc na účty, jídlo a bydlení. Pak si můžu skládat a hrát muziku, jakou chci.

Na Dezorient Express máš jeden track, kde se rapuje o mrtvole, která leží v křoví v parku na Arbesově náměstí a lidi kolem ní chodí celý týdny a nikdo si jí nevšimne. To je ze života?

Přesně tak, stalo se to asi před čtyřma rokama. Na rozdíl od mý písničky tohohle chlapíka teda nikdo nezabil, byl to asi nějakej bezdomovec, kterej tam umřel sám. Já jsem si to trochu přibarvil o vraždu, no. Ale ta mrtvola tam skutečně ležela dlouho, nejmíň měsíc, v křoví, který ani žádný křoví není, je ti tak po pás, a deset metrů od něj je tramvajová zastávka. Od chvíle, co jsem na tuhle zprávu narazil v novinách, jsem o tom chtěl něco napsat. Fascinovalo mě, jak je to miliónový město anonymní místo. Mimochodem, kamarád ze Smíchova mi vyprávěl podobnou historku, že tam prý probíhala nějaká policejní honička a policajti stříleli varovně do vzduchu. A celý to pozorovala nějaká babička vykloněná v okně, kterou trefila kulka zespoda do brady. A ona zůstala opřená v okně. Že je asi mrtvá si někdo všiml, až když přišla zima a babička měla sněhovou čepičku na hlavě.

Tak a máš téma na další track…

Někdo mi ale tuhle tvrdil, že to je jen taková vymyšlená městská legenda. Tak nevím.

Mám dojem, že když rapuješ „hledám holku, která mi dá za pravdu“ tak polovině lidí, co tě poslouchaj, ani nedojde, že v tom je jemnej dvojsmyslnej vtip. A že verš „život je to jediný, co tu není stálý, Einstein si to možná spočítal, ale nakreslil to Dalí,“ vyžaduje po lidech znalost autora teorie relativity a obrazů jednoho španělského surrealisty. Nebojíš se někdy, že tvoje texty budou na část hiphopovýho publika moc hravý a moc rafinovaný?

Snažím se dělat muziku, která je furt hip hop, ale bude srozumitelná komukoliv, kdo ji bude mít chuť poslouchat. Jsem rád, že na nás chodí i lidi, co hiphop neposlouchaj. Jak jsem říkal, rap mě chytil jako muzika, v níž se mluví o čemkoliv, a tak mi přijde škoda, že v dnešní době si hip hop okolo sebe postavil ohrady nějakýho stylu a vymýšlí si, o čem se má rapovat a o čem se má taktně mlčet. A jako úplně postavený na hlavu mi přijde, že rap – muzika, která má ukazovat skutečnej svět – místo toho ukazuje světy, který neexistujou. Někdy je to až legrační.

Jasně, všichni ti rapoví drsňáci ověšený zlatem a holkama, co rapujou o tom, jak šéfujou pouličnímu gangu a vítězej v přestřelkách. Napadlo tě někdy, že bys nadobro opustil hip hop a začal dělat úplně jinou muziku?

Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Chtěl bych určitě víc zpívat. Ale mě jsou všechny žánry vlastně fuk. Síla, která mě ženě něco napsat a narapovat, je úplně stejná jako ta, co žene malíře k malování. Akorát mluvíme trošku jiným jazykem. Ale programově svůj styl měnit nebudu, bojím se, že by to ztratilo opravdovost.

Máš nějaké vzory?

Asi to dělám už tak dlouho, že to dělám tak, jakej jsem sám. A ti černí rappeři z Ameriky, který jsem měl vždycky rád, rapujou a hrajou z mnohem míň romantických důvodů, než jsme si kdy mysleli.

Jakože většina slavnejch americkejch rapperů chápe rap především coby cestu, jak vydělat prachy a konečně vypadnout z ghetta? Že za tím není až tak velká potřeba být „básníkem ulice“, co vykřičí všechnu nespravedlnost světa?

Jasně, ale i ta jejich cesta je správná. Prostě nemám vzory, spíš lidi, co mě nějak ovlivnili.

Ovlivnili tě jako autora rýmovaných textů třeba nějací básnící?

Já čtu spíš literaturu faktu. Zajímá mě vesmír, fyzika…

Fyzika?

Teoretická. Nejsem na čísla, na matiku nemám hlavu vůbec. V beletrii moc nejedu, i když občas mi někdo něco doporučí a mě to zaujme. Líbí se mi třeba básně Leonarda Cohena. Ale teoretická fyzika je jiná věc. Zajímá mě teorie chaosu: měřítková vnitřní podobnost, teorie univerzality. V ní se třeba říká, že když stojíš řekněme na anglickým pobřeží a koukáš si k nohám, tak vidíš ty samé tvary a struktury, jako když na stejné pobřeží hledíš třeba ze stokilometrové výšky. Takže obraz detailu pobřeží zblízka je vlastně tentýž jako obraz celku z dálky. To mě přivedlo k hledání principů. U přírodovědnýho filmu o tom, jak fungujou zvířata na ostrově odříznutým od světa, můžeš přijít na věci, který se ti budou hodit, když nastoupíš do nový práce, tedy do prostředí, který taky funguje jinak než tvůj dosavadní svět. Prostě, určitý principy jsou společný. Proto věda hledá jednotnou „teorii všeho“. Možná, jestli ji někdy opravdu najdeme, nastane konec světa. Protože už nebude co hledat.

——————–

Kato, český rapper a hiphopový producent

Byl hlavní tváří Chaozz, komerčně nejúspěšnější české hiphopové skupiny.

Vyšla mu tři sólová alba: Deph, Rigor Mortis a 3D.

Poslední roky vede kapelu Prago Union, s níž zatím vydal desky HDP a Dezorient Express.