Text: Martina Overstreet
Když jsem před časem postovala na naši FB stránku další z koncertů Sunshine, komentoval to jeden čtenář slovy: ´Nějaká nová kapelka?´ Odpověděla jsem mu, že žádný nový kapelky, který by mi stály za takovou námahu, tady nevidím. A ať dá tip. Poslal odkaz na Kazety. Na MySpace jsem si pustila jeden track a napsala mu zpátky, že je to málo. RedWay není hudební časopis, a proto nemusíme psát o každý partě, co se mihne kolem, jen aby bylo vidět, že sledujeme scénu. Zvlášť, když ta parta zní jako Dybbuk v KD Opatov  léta páně 1986. Ten kluk toho ale nenechal. Za pár dní jsem se na Facebooku ptala, s kým bychom měli udělat rozhovor do novýho čísla. Poslal link na klip Smutná, pod kterým se rychle shromáždilo asi dvacet jednoslovných reakcí: Kazety! Otráveně jsem vzdychla a pustila si to. A pak jsem zavolala zpěvačce Johaně a požádala ji o rozhovor. Protože s obrazem to najednou dávalo smysl. Ten název, zvuk, texty, všechno…

foto: archiv Kazety

Johano, Kazety zněj jako holčičí punk z poloviny osmdesátých let. Proč?
No… Tady jsou všichni zvyklí na takový ten houseový syntetický zvuk, co přišel v devadesátých letech. Zvuk Kazet je třicet let starý, protože synťáky, které používáme, jsou třicet let staré. Není v tom žádná promyšlená ideologie typu, že my to budeme dělat striktně jinak než všechny ostatní elektro projekty tady, nepoužijeme počítač a budeme schválně retro, abychom se odlišili. Náš hudební názor se vyvinul čistě ze zájmu a z lásky k analogovému zvuku.

Aha. Hele, já teď přeskočím trochu někam jinam a ke Kazetám se pak vrátíme. Vy jste totiž  taky herečka. A lidi, kteří sledujou divadlo, o vás říkají, že jste dobrá. A to možná zase ti, co vás znají jenom z Kazet, nevědí.
To je možné a ani to vědět nemusí. Poslední rok se totiž divadlu už tolik nevěnuju. Teď dělám nejvíc právě Kazety, do toho chodím do školy, věnuju se improvizovaným rozhlasovým hrám s Rádiem IVO – což vlastně je divadlo – a pracuju na projektu Rádio Vérité a ještě na televizním pořadu Hotel Insomnia.

Já do divadla moc nechodím, a když už teda jdu, tak se tam většinou stydím. Nějak nemůžu  unést ten přehnanej patos na jevišti. Z citových výlevů herců je mi trapně. Mohla byste mi doporučit představení, kde bych tenhle problém neměla?
Tak jestli vám vadí tohle, mohla byste jít klidně na všechno, v čem jsem kdy hrála nebo hraju. Já jsem hodně civilní herečka, i proto mě teď víc zajímá hraní ve filmu a v televizi. Kamera vás může zabrat pěkně zblízka, spoustu věcí tedy vyjádříte třeba jen očima nebo tím, že neuděláte nic. To na jevišti moc nejde. Vaše gesta musí být srozumitelná i divákům v poslední řadě, musíte mluvit hodně nahlas a když je potřeba šeptat, je to ten divadelní šepot – nic přirozeného. Přijde mi, že v současném divadle by se mělo hodně rychle něco stát. Něco radikálního, nějaký průlom. Například do kina chodí lidi proto, aby viděli a zažili něco nového, ohromujícího. Filmy jsou plné efektů, nad kterými se tají dech, zatímco divadlo moderní technologie příliš nevyužívá. A to je podle mě škoda, protože by to krásně šlo.

Jak třeba?
Třeba kreativněji a odvážněji využívat videoprojekce. Můžete něco promítat na podlahu a zároveň na stěny a celé je to interaktivní, takže když například herec něco nebo někoho honí, je to něco nebo někdo ve videoprojekci a ta na herce nějak reaguje. Takové představení jsem viděla u zahraničních divadel, kde je to už – hlavně v tanečním divadle – hodně daleko. Zajímavé je, že k největším experimentům teď dochází v opeře, která ještě donedávna platila za zaprděný a zastaralý žánr, kde se nic nového neděje.

No dobře, u tanečního představení si to představit dovedu, nakonec i V518 s partou TOV propojuje na scéně moderní tanec se super zvukem a laserovými paprsky, a výsledek je  ohromující, ale v činohře…?
To by taky šlo. Herec by měl třeba mikrofon, který by byl zapojený do smyčkovače a jak mluví, tak se mu ty slova všelijak vrství. S tím by se dalo různě hrát, ale jak říkám, v Čechách se takové nápady, nevím proč, moc nepraktikují. Přitom to není drahé, není to nedostupné, jen by se musely obsah a forma představení vymýšlet společně, aby ty fígle byly použity správně.  Aby hře pomáhaly a nerušily diváka. Prostě aby měly svoje opodstatnění.

Vy teď studujete na FAMU obor s názvem Centrum audiovizuálních studií.
Hm. Je mi dvacet šest a jsem v prváku. (stydlivý úsměv)

No a co, to nevadí, vždyť už přece máte DAMU, ne?
Nemám. Já jsem hned po střední škole nastoupila do Klicperova divadla.

Vy jste se na DAMU nehlásila? Vy jste nechtěla?
Chtěla. A zkoušela jsem to dvakrát. Podruhé jsme měly se Simonou Babčákovou takový plán, že… teď to bude znít asi hrozně nafoukaně… (směje se), no ne, to byla taková naše legrace. Říkaly jsme si, že se  přihlásíme proto, abysme tam jednou samy mohly učit improvizaci. Jenže Simona tam pak nešla a mě bylo líto té pětistovky za přihlášku, tak jsem se dostavila a předvedla porotě performanci. Takovou… zábavu.

Jakou… zábavu?
Ježíši, to se nedá vyprávět, to bych musela předvést. Byl to hodně přehraný, přímo na místě vymyšlený monolog. Nedávalo to moc smysl, plazila jsem se po zemi a říkala věty jako „Ach, ach, to ne! To snad ne!“ Jakože největší neštěstí a zoufalství, hlava v dlaních, pak k oknu a zase se trošku plazit a tak dále… (smějeme se).

Jo takhle. A co oni na to?
Koukali po sobě a cukaly jim koutky. Nevěděli, co to… Ale když jsem se hlásila poprvé, myslela jsem to vážně. K přijímačkám mě poslal Josef Krofta, který na DAMU učil a mě si všimnul v loutkovém divadle Dno. Řekl mi, abych se přihlásila k němu do ročníku, že mě tam rád uvidí. Tak jsem si napsala svůj monolog a dialog, poctivě jsem se připravila, chtěla jsem ukázat, co mě baví a co chci dělat. Ale nevim, asi jim to přišlo moc mimo… A navíc, když jsme se pak bavili, vyšlo najevo, že mě příliš nezajímá práce v kolektivu. A na DAMU chtějí budovat kolektiv, to je jasný.

Takže vás ani jednou nevzali a vy víte proč. Štve vás to?
Ne, protože to já jsem jim nevyšla vstříc. V té porotě seděli chytří lidi a okamžitě poznali, že nejsem ten typ interpreta, co ho baví hrát třeba Shakespeara. A to je pravda. Já mám pocit, že mám v sobě dost vlastních témat, které si chci zpracovat po svém.

Hm. Včera jsem zrovna někde četla, že Jiří Macháček se na DAMU hlásil čtyřikrát. A nevzali ho…
No to se nedivím, vždyť on vůbec neumí mluvit.

Ale to asi tak nevadí. On z toho přece dokázal udělat svoji přednost. V Samotářích byl přesnej, tím se to rozjelo, a dneska je slavnej.
Podle mě se těm školám nesmí přikládat zas tak velký význam. A zvlášť těm uměleckým. Když někoho nevezmou, neznamená to, že ten člověk je idiot a že nic neumí. Třeba je tak vyhraněný, úzce zaměřený a zacílený, že potřebám té školy zkrátka nevyhovuje. A to je v pořádku. V divadle jsou potřeba jak univerzální herci, tak ti, kteří sice nezahrajou všechno, ale v té své výseči, na té své parketě, jsou jedineční a vyniknou vysoko nad ostatní.

A proč jste se rozhodla studovat FAMU?
Asi před dvěma roky jsem si uvědomila, že jsem ve svém životě něco přeskočila. Na jednu stranu bylo skvělé, že jsem po střední skočila rovnou do herecké praxe. V Klicperově divadle v Hradci Králové jsem hrála ve hrách, které režíroval Vladimír Morávek. Ten je přísný, nic mi neodpustil. Za pochodu jsem se tak nějak přirozeně učila všechno: jak se zkouší, jak vypadá nasvícený prostor, jak si člověk ta světla musí hlídat, jakou intenzitou má mluvit, jak se má pohybovat, prostě jak se buduje role. Vyhovovalo mi to. Ale jediné, co mi scházelo, bylo… Já totiž při tom hraní vždycky dělala i svoje autorské věci, vlastní představení. A  najednou se mi začalo  stávat, že jsem vymyslela nějaký postup a pak jsem zjistila, že tohle ale už někdo udělal přede mnou. Kdybych to věděla dřív, mohla bych na to nějak reagovat. Pomohlo by mi to… A to jsou moje mezery ve vzdělání. Chybí mi teoretický základ, všeobecný přehled a orientace. K informacím se dostávám nesystematicky, napřeskáčku. Tu mi někdo přinese knihu, tak ji přečtu, pak zas jinou, ale možná ke mně přicházejí ve špatném pořadí. Chybí tomu posloupnost. A navíc – já pracuju s audiovizuálními technologiemi, ale nikdy jsem nepřekročila takovou tu uživatelskou úroveň. Když odevzdávám práci, například do rozhlasu nebo jinam, tak si nejsem jistá, že jsem to odevzdala technicky úplně v pořádku… Že to není úplně profi. A s tím nejsem spokojená. Proto jsem přihlásila na FAMU.

Jak tam probíhají přijímačky?
Pošlete jim svoje audiovizuální práce, pak napíšete analýzu nějakého audiovizuálního díla a motivační dopis. Takhle je to na našem oboru  CAS (centrum audiovizuálních studií, pozn. red.). Na základě toho vás pozvou k přijímacím zkouškám, které se mimo jiné skládají z toho, že vám pustí kratší experimentální film, na který pak během hodiny musíte napsat analýzu, rozebrat postupy a podobně, a pak ještě absolvujete pohovor. S analýzou jsem problém neměla, snad jen, že já jsem zvyklá být v textech hodně stručná. Mně je trapné doříkávat a dovysvětlovat každou věc až do konce. V tom jsem taková zenová a to se do školy moc nehodí, haha… Takže jsem jako vždy trochu zápasila s požadovaným počtem znaků.

Jaké audiovizuální dílo jste si vybrala k analýze?
Videoklip Kids od MGMT.

Jééé! Hahaha… (Kdo neví, proč se směju, ať si to najde na YouTube, pozn. aut.) Jsme u muziky. Pojďme na Kazety. Vaše texty připomínají zápisky z holčičího deníku. Píšete si deník?
Já ne. Na to je odborník moje sestra. A teď mě vlastně zrovna požádala, abych ho taky začala psát. Takže teď si něco jako deník píšu. Vždycky tak jednu větu z celého dne.

A proč vaše sestra chce, abyste to dělala?
Já pořádně ani nevim… Ona požádala všechny členy rodiny. Možná pak chce nějak porovnávat to, co se stalo, s tím, jak jsme to zapsali. My jí to postupně odevzdáváme. Ale ty věty, které si já zapisuju do diáře – a to je ten můj v uvozovkách deník – to vlastně dělám pořád. Jsou to moje výchozí body pro texty do divadla nebo k písničkám.

A kdo v Kazetách píše texty?
Všichni tři. Třeba Smutnou napsal David.

Překvapivě…
Protože já jsem se s tím nějak nemohla poprat. Měla jsem rozepsaný text, ve kterém bylo „Jsem vzteklá, jsem vzteklá…“, čímž jsem chtěla zdůraznit, že žiju v hodně vyhrocených emocích. Ale tím, jak to bylo osobní, jsem s tím nemohla hnout. Tak to vzal David a dodělal to. My si takhle pomáháme. Jindy zase přinesl David svoji povídku, já mu ji proškrtala a vznikl text k písničce Country. Už se známe tak dobře, že si to můžeme jeden k druhému dovolit. Sám autor je do textu často příliš ponořený a nemá nadhled. Od toho je tam pak ten druhý, aby se do toho vložil.

Kazety tvoříte vy a dva kluci. Kdo má hlavní slovo?
Ve chvíli, kdy jsou tři lidi, není potřeba, aby byl vedoucí. Někdy se trochu pohádáme. Teď naposledy kvůli jednomu textu. Asi dva dny to bylo docela nepříjemné a vypadalo to, že nedojdeme k řešení, ale nakonec jsme se každý sám zamyslel, pak něco navrhnul a vznikl kompromis. V Kazetách je demokracie.

Tak to mi už hodně lidí řeklo, že v kapele demokracie nefunguje, protože jeden člověk musí bejt zodpovědnej za výsledek. Výhoda je, že věci se dělaj více méně podle něj, a nevýhoda, že případný neúspěchy a průšvihy jdou pak na jeho hlavu.
U nás každý člen zodpovídá za to svoje. Například Jirka Havlíček má na starost videoklipy, obaly, plakáty, videoprojekce, prostě vizuální podobu Kazet. My se s ním můžeme bavit o motivech, koncepci a způsobech, jak to bude vypadat, ale když on řekne, že všechno bude černobílé, tak to bude černobílé. A i kdybych já měla pocit, že lepší by to bylo barevné, musím se na něj spolehnout a důvěřovat mu. Přece jsme si ho do kapely nevybrali jen tak. Ale je pravda, že si tu černobílou musí před námi umět obhájit. Musí mě a Davida přesvědčit. Není to žádné: hele, já jsem výtvarník, tak mi do toho nekecejte! Já a David jsme zase zodpovědní za hudbu, text, zpěv, výraz… David víc za hudbu, já za zpěv. Než ale nějaká písnička vznikne, bavíme se často všichni tři o tom, co by mělo vzniknout, jaký by to mělo mít charakter a tak. Ten směr, kterým se Kazety budou ubírat, plánujeme společně.

Vydali jste desku, byli jste nominovaní na Anděla a teď hodně hrajete. Jezdíte po koncertech, to je život v autě, v šatně, na hotelu. Máte nějaký zajímavý poznatky o životě na cestě s klukama?
Ani ne. Já lidi moc nerozděluju na muže a ženy. Všímám si toho vlastně jedině v případě, že člověk je buď hodně vyhrocená ženská nebo hodně vyhrocený chlap. To ale v Kazetách není. Kluci nejsou žádní machové a já zase nejsem úplně holka.

A kdo dělá v autě dýdžeje? Jsou kapely, který se kvůli tomu, co se bude poslouchat, stihnou tak pohádat, že po příjezdu na místo nikdo s nikým nemluví.
To u nás taky není. Protože David nebydlí v Praze, tak já a Jirka mu cestou většinou pouštíme kapely, na kterých jsme byli a vyprávíme mu, jaké to bylo na kocertě. Pouštíme si, co kdo poslední dobou poslouchá a bavíme se o tom.

No prosím, a to mě někdo upozorňoval, ať si na vás dám bacha, protože jste zpěvačka a herečka zároveň, takže jako složitá osobnost a těžký pořízení! Ale koukám, že rovnice zpěvačka plus herečka rovná se nesnesitelná osoba, nemusí platit vždycky.
To se říká asi proto, že zpěvačky a herečky jsou zvyklé být středem pozornosti. A některé si to pak vynucují za každou cenu…  Ale tak já taky potřebuju pozornost. A kamarádi na mě náladu, kdy se chci předvádět, už poznají. A buď mi dají prostor, nebo ne. A když nedají, tak já se trochu urazím a v lepším případě se sama sobě vysměju a je to zase dobrý.

S kým se kamarádíte? Který kapely považujete za spřízněný?
Tak základem je, že zpěvačka kapely Dva je moje sestra. Druhý člen je její manžel, čili můj švagr, takže to je v rodině. Pak kamarádíme s Midi Lidi. S Petrem Markem spolupracuju na různých  projektech buď v divadle nebo na už zmíněné Insomnii. Přístupem k muzice jsou mi blízcí kluci ze Sporto nebo Moimir Papalescu… Mě zajímají lidi, kteří do muziky vnášejí svůj osobní vklad. Zajímají mě původní věci. V různých žánrech. Třeba takové ty kytarovky, co jsou teď moderní, Rara Avis a Scissorhands a další, tam obdivuju tu zručnost, že to umějí dobře zahrát a udělat k tomu show, ale jinak mi to zní jako spousta jiných trendy kytarovek, a proto to nevyhledávám.

A jak vnímáte váš koncert? Přistupujete k tomu trochu jako na divadle, máte kostýmy a líčení, nebo  hrajete v tom, v čem chodíte do sámošky?
Do sámošky chodím zásadně v barokním kostýmu a s truhlou dukátů! My nosíme civilní oblečení. Když přemýšlím, co si vezmu na sebe, tak dbám jedině na to, že David bude asi celý v černém a abysme nebyli za úplné depešáky, snažím se vybrat pro sebe něco barevnějšího. Jeden čas jsem si dělala i líčení. Ale nebylo to klasické zdůrazňování předností – očí, rtů a podobně, jenom jsem si černou tužkou malovala na obličej takové geometrické tvary. Pak jsem náhodou zjistila na YouTube, že velmi podobně se líčily právě i Dybbuk. To mě překvapilo. Jinak se ale moc nestylizujeme. Jak jsem říkala, nesedí mi věci, které jsou vyřčené nebo ukázané až do posledního písmene, protože pak nedávají prostor tomu, kdo je přijímá. Proto mě neoslovuje například koncertní show Madonny a daleko víc se mi líbí La Petite Sonja z Kill The Dandies!, která se umí lidem trochu prodat, ale zároveň si ponechává i nějaké tajemství.

S tím souhlasím. A blížíme se k závěru. Jak žijete, Kazety? Třídíte odpad? Kouříte, berete drogy, jste vegetariáni? A kdo má podle vás nosit u sebe kondom? Kluk, nebo holka?
Odpad třídíme všichni. Taky všichni kouříme cigarety. Drogy nebereme vůbec a maso – to já moc nejím, no. Mojí babičce je osmdesátdva a říká, že vegetarián je horší než feťák, protože ten se z toho může vyléčit. (smějeme se) No a s tím kondomem je to jasné – měl by ho nosit každý, holka  kluk, to je jedno.

Johana Švarcová
narozena: 17.8. 1983
studuje: FAMU CAS (Centrum Audiovizuálních Studií)
Kazety: album Kazety vyšlo u nezávislého labelu X Production v roce 2009
divadlo: hrála například oslíka, psa, gorilu

Když mi bylo 13

Ve škole mě bavilo…
čeština, dějepis, výtvarná a hudební výchova

Nebavilo…

matematika

A po škole…

nevím, mě bavilo skoro všechno, v tomhle období vlastně asi nejvíc zahradničení. Založila jsme si takový lesopark. V té době jsme žili na vesnici, dělala jsem soutěže v poznávání rostlin, na výtvarce jsme si kreslila svůj herbář.

Nejvíc jsem se bála…

každý den něčeho jiného.

Nejvíc jsem si přála…

různý věci, těžko říct. Byla jsme hrozně živá, třikrát za den jsem něco nadšeně potvrdila a třikrát to zamítla.

Často se mi zdálo, že…

u nás v domě ve sklepě (který jsme neměli) žije vrah, a když špatně projdu po chodbě, tak se k němu propadnu. Mizely nám tam návštěvy…

Poslouchala jsem…

Dr. Albana a Fun Factory.

Četla jsem…

Hochy od bobří řeky a Děti ze stanice ZOO.

Chtěla jsem se stát…

Redaktorkou, reportérkou, novinářkou. Zajímala mě politika, nevím už proč, možná se mi jen líbilo učit se nazpamět, kdo je u nás ministr a čeho, jména poslanců a tak, opravovala jsem pak dospělý, když se spolu bavili o politice. Myslím, že to ale netrvalo déle než půl roku, tahle hra.