Text: Ondřej Formánek

Třináct let hrál ve skupině Depeche Mode. Spousta fans je toho názoru, že to bylo  nejlepší období v historii kapely a že Alan byl její nejvýznamnější člen, protože je autorem jejího nenapodobitelného zvuku. V roce 1995 Wilder z Depeche Mode odešel a začal se věnovat svému temně industriálnímu projektu Recoil, který rozhodně není hudbou pro masy. I tak to mnoho starých depešáckých fans poslouchá a chodí na koncerty. Wilder pro ně bude zbožňovanou kultovní postavou, i kdyby začal nahrávat vojenské pochody. Prostě ho mají za polovičního boha a nejjasnější hvězdu, ale on sám je přitom jeden z nejskromnějších a nejnormálnějších lidí, s nimiž jsem kdy dělal rozhovor.

Alan Wilder za starých časů Depeche Mode

Nechtěl jste být jako dítě něčím jiným než muzikantem?
Asi do šestnácti let jsem byl úplně obyčejný kluk, co chtěl být střídavě autobusákem a fotbalistou. Ale někdy od té doby jsem měl jasno: chci dělat hudbu. Šel jsem za tím jako bych měl klapky na očích.

A co vás tehdy tak ovlivnilo?
Glam rock, David Bowie… a blues. A jakmile jsem poznal glam rock sedmdesátých let, chtěl jsem rychle objevit muziku, která byla před ním. Takže jsem podnikl takový průzkum a objevil blues a rock’n’roll a gospel. A zkoušel jsem si to všechno přehrávat na klavír a zkoušet na to různý variace. Takhle nějak jsem se naučil přizpůsobit svoje klasické hudební vzdělání novým vlivům.

Když vám bylo sedmnáct nebo osmnáct, tak se v Británii objevil punk. To vás taky muselo zasáhnout, ne?
Nejdřív mi vůbec nepřišel důležitý, já jsem patřil spíš k nové vlně. Až časem jsem zjistil, že punk má vážně velký význam. A nebyl jsem sám, v jednu chvíli se všechny novovlné kapely snažily naskočit na punk rockovou vlnu.  Bez punku by třeba Depeche Mode nikdy nevznikli. Punk mě naučil vymanit se ze svého klasického hudebního vzdělání a vrátit se k úplným základům. Člověk občas potřebuje pořádný vnitřní úklid.

Před dvěma lety jste napsal do jednoho hudebního magazínu docela pochmurnou esej, ve které jste tvrdil, že s příchodem mp3 jsme si zvykli poslouchat muziku v čím dál mizernější zvukové kvalitě. Psal jste, že když superhvězdy jako Prince nebo Radiohead nabízejí svoji novou desku zadarmo, je to jen laciné gesto, jak si získat pozornost a přízeň a vydělat peníze jinde – třeba na velkolepém turné nebo prodejem triček. Ale když si lidi zvyknou, že muzika se rozdává zadarmo, tak budou malé kapely z nezávislé scény zralé na vyhynutí…
Po pravdě, v mém případě by se dalo říci, že spadám do podobný kategorie jako ti Radiohead, které jsem v tom článku trochu kritizoval. Po těch letech u Depeche Mode jsem finančně docela dobře zajištěný a nemusím se starat o to, jestli se moje nové album prodá, nebo ne. Pro mě by bylo snadné říct: tady je moje nová deska, stáhněte si ji zadarmo. Ale vím, jaké to je pro mladého muzikanta, který se snaží nějak protlouct.

Máte ale pořád dojem, že to jde s hudbou od desíti k pěti?
Od doby, co jsem napsal ten článek, se situace zlepšila. Jde hlavně o to, že hudba se častěji vydává v několika různých formátech. Došlo nám, že část fans chce jen empétrojky, část chce cédéčko, část vinylovou desku a část speciální edici v luxusně vyrobeném obalu, s bookletem, který vytvořil nějaký umělec, filmem a tak dále. Když takovou speciální edici nabídnete za rozumnou cenu a správným způsobem, nemalá část vašich posluchačů to bude chtít a zaplatí za to.

Takže je to vlastně stejné, jako prodávat auta…
Jasně, nabízíte je ve variantě, co má jen to nejzákladnější až po modely s extra výbavou. Mně, jako umělci, to vyhovuje, můžu si tak realizovat všechny tvůrčí potřeby, vyhovuje to hudebním fanouškům, protože mají na výběr a je to dobré pro celý obchod s hudbou, protože se zase dají eventuelně vydělat nějaké peníze. Takže věci se zlepšují. S technologickými trendy nejde bojovat. Musíte si najít způsob, jak v nich přežít.

Připadá mi, že muzikanti jsou v názoru na empétrojky a šíření hudby po internetu – ať už legálně, nebo ne -  dost ostře rozdělení. Že polovina z nich to považuje za katastrofu a čisté zlo, zatímco druhá to vítá a tvrdí, že konečně padla diktatura nahrávacích společností, které určovaly, jaká hudba se bude hrát, kdo vydá desku a kdo ne, nutily muzikanty do kompromisů a ještě k tomu je prý braly na hůl…
Na tom určitě něco pravdy je. Ale osobně mám z věcí jako MP3 a YouTube smíšené pocity. Uznávám, že to je velmi dobrá věc, když potřebujete zpropagovat svoji kapelu. Dneska se to dělá z velké části přes internet – zprávou na facebooku, hromadným mailem, videem na YouTube – a to si může zařídit umělec sám. Třeba já to tak dělám, protože do rádia nebo do televize hudbu Recoil moc často nedostanu –  v tomhle ohledu mému projektu internet hodně pomohl. Díky těmto technologickým možnostem dneska chytřejší hudebníci otočili vztah s nahrávacími společnostmi. Zatímco dřív určovala pravidla hry firma, dneska je to muzikant, kdo si diktuje podmínky. Řekne: jedu na turné, budu dělat to a to, a potřebuju, abyste to tímhle způsobem propagovali. A jestli nechcete, zařídím si to sám. Na druhé straně mě dokáže naštvat, když se někdo zmocní našich koncertních filmů a hodí je ke stažení na rapidshare, jak se nám nedávno stalo. Nebo když někdo nahraje kus našeho koncertu na mobil a pak to celý pověsí v pekelný kvalitě na YouTube.

Na konci té své eseje o úpadku pop music jste napsal, že nejhorším nepřítelem dnešní hudby je to, že lidi čím dál víc ztrácejí schopnost udržet pozornost.
U lidí mé generace, ale i u mladších, panuje velká nostalgie po něčem, co není virtuální, po něčem, na co si můžete sáhnout. Pohybujeme se pořád rychleji, nikdy se neodtrhneme od své emailové schránky, lidi na koncertech píšou esemesky, už ani nesledují pódium a neposlouchají. Žijeme v bláznivém světě. A je zajímavé to pozorovat zrovna teď, kdy se nad půlkou Evropy vznáší sopečný prach a tenhle náš křehký svět najednou upadl do úplného chaosu. (Tento rozhovor proběhl den po pražském koncertě Wilderovy skupiny Recoil, kdy byla letecká doprava nad většinou Evropy úplně zrušena kvůli výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull. Pozn. red.)

Jo, ten popílek se nad našimi skvělými technologiemi vznáší jako otazník.
A co si budeme povídat, já v nich jedu taky. Když přijdu do hotelového pokoje, hned se starám o to, jestli tam funguje wi-fi a jestli se dostanu k mailu, místo abych se prostě usadil do křesla, vydechl si a dal si třeba kafe. Na druhou stranu mi přijde povzbudivé zjištění, že v mém okolí přibývá lidí, kteří chtějí totéž, co já: zpomalit. Třeba chvíli jenom přemýšlet nebo číst. Já jsem například poslední dobou nepřečetl skoro nic. Pokaždé jsem měl něco důležitějšího na práci, třeba poslat někomu mail.

Neodešel jste kvůli téhle potřebě zpomalit taky z Depeche Mode?
Nepoužil bych přímo slovo „zpomalit“, spíš „změnit“. Chtěl jsem už něco jiného než být pořád buďto ve studiu nebo na turné s Depeche Mode. Chtěl jsem založit rodinu, dívat se, jak vyrůstají moje děti. A hlavně jsem už nechtěl být součástí takové té „tvůrčí demokracie“, toho nekonečného hádání se a kompromisů. Když dlouho pracujete se skupinou lidí, tak se stanete něčím jako politikem a rozhodčím a manželským poradcem, a já už toho měl dost.  A měl jsem i plné zuby toho bláznivého cirkusu, který se okolo takovéhle velké kapely točí.

Byla to dramatická změna? Že byste se jednoho dne ráno probudil a uvědomil si, že už jste ex-depešák a otočil se na druhý bok a pořádně si přispal?
Byla to hodně pozvolná změna. Že odejdu, jsem se rozhodl asi dva roky před tím, než jsem to udělal. To bylo v době, kdy jsme nahrávali album Songs of Faith and Devotion, protože to byla hodně nepříjemná zkušenost. Ačkoli ta deska je podle mého soudu fakt dobrá. Tehdy jsem si řekl, že si dám ještě jedno poslední turné a že si ho užiju. Na společném turné se totiž s kolegy z kapely paradoxně moc nepotkáte. Bydlíte každý ve svém hotelovém pokoji, každý si žijete ve svém vlastním malém světě. Zato když nahráváte desku, musíte být spolu ve studiu. Takže tuhle koncertní šňůru jsem si užil, pak jsem si dal ještě pár měsíců na rozmyšlenou a dospěl k tomu, že už to nezkousnu.

Takže už se k Depeche Mode nikdy nevrátíte?
Doufal jsem, že se mě na tohle nezeptáte…

Já musel. Několik mých známých patří mezi fanatické depešáky.
Tak jim vyřiďte, že ne. Já už to znovu nechci. Nedávno jsem si to na jeden den zase dal. (Alan Wilder vystoupil letos v únoru po 15 letech s Depeche Mode na koncertě v londýnské Royal Albert Hall, pozn. red.). A na ten jeden den to bylo fajn. Ale okamžitě se mi zase všechno připomnělo. Když jsem se ohlédl a viděl, jak za pódiem pobíhá armáda lidí s vysílačkami, která se stará o to, aby někdo strčil rockovým hvězdám správný druh ovoce do správné misky na salát… Hned mi bylo jasný, že tohle už nechci.

Když už jsme u toho, nepřipadá vám, že fanoušci Depeche Mode a Recoil ze střední a východní Evropy jsou oproti těm ze zbytku světa mnohem oddanější, že jsou to takoví „ultras“?
Máte pravdu, tady na východě je to mnohem silnější než jinde. Asi to má kořeny někde na sklonku komunistické éry, kdy sem začali přijíždět první hudebníci ze Západu. Depeche Mode byli tehdy v první linii. Spousta lidí nám to nezapomněla a mají nás tak nějak navždy rádi. Dělá mi to fakt radost, protože když hrajete třeba v Londýně, lidi se tváří jakoby říkali: „No tak se ukaž, udělej na mě dojem! Protože zejtra tu bude hrát zas jinej.“ Jako bychom u nás v Anglii už nedokázali prožívat hudbu se stejnou vášní jako lidi v téhle části světa. Třeba publikum na včerejším pražském koncertě bylo jedno z nejlepších, jaké jsem zažil. Ale podobně dobré to bylo o den dřív v Budapešti. Tam k tomu možná přispělo i to, že před koncertem vylezl na pódium nějaký chlap a řekl lidem, že když nám kvůli té islandské sopce zrušili let, naložil jsem kapelu do své dodávky a celé to odřídil, z Anglie až do Maďarska.  Lidi to asi trochu vzalo.

Co děláte, když nenahráváte hudbu?
Mám rád sporty. Fotbal, kriket, tenis…. Rád plavu a chodím do fitka. Teď před chvílí jsem byl cvičit v posilovně. A když mám čas, jsem se svýma dětma. Mám rád dobrý víno, dobrý jídlo, rád chodím do kina. Vůbec miluju filmy, když nestíhám jít do kina, tak si dám nějaký dobrý DDV, třeba před pár dny jsem viděl film Moon, který natočil Duncan Jones, syn Davida Bowieho. Doporučuju.

Poslední album SubHuman jste natočil s Joe Richardsonem bluesovým zpěvákem z Texasu. Prý jste na něj přišel tak, že jste zadal do Googlu „bluesový zpěvák a skladatel“ a odkaz na něj vám vyskočil jako první.
Ano, tak to opravdu bylo. Když jsem si ho pak pustil a slyšel ten jeho úžasný hrubý hlas, říkal jsem si, že musí být ve Státech slavný bluesman. Čekal jsem, že se mnou nebude chtít bavit.  Ale nakonec se z něj vyklubal neuvěřitelně milý člověk. Lidé jako on jsou tím, co dává mému hudebnímu projektu smysl, důvodem, proč to celé dělám. Tvořit s někým, kdo je úplně z jiného prostředí a má v sobě tolik talentu. Když se mě někdo zeptá, co je na Recoil nejlepší, řeknu, že to jsou chvíle jako když jsme s Joem nahrávali v Texasu.

Joe Richardson na albu SubHuman zpívá svoje texty, což jsou často kruté příběhy, silně nábožensky zatížené. Je v nich takový temný jižanský katolicismus, v čem je vám tohle blízké?
Já sám nejsem vůbec nábožný člověk. Ale fascinuje mě, jak hluboce věřící lidé dokáží tvořit tu nejemocionálnější syrovou hudbu, jako je blues nebo gospel. Nejsem ani temný člověk. Moje hudba ale temná je. Asi potřebuju, aby ze mě všechna temnota vyšla ven a proto to dělám. Ale sám nejsem vůbec depresivní typ, jak by si lidi mohli myslet.

Narodil se v roce 1959 v Londýně. V mládí vystřídal řadu různých kapel, ale jeho hudební kariéra byla zpočátku obtížná – třeba v roce 1981 ho zatkli, když se z hladu pokusil ukrást v krámě kuře. V roce 1982 odpověděl na inzerát skupiny Depeche Mode, která hledala klávesistu. Byl přijat díky tomu, že zalhal o svém věku (kapela chtěla hudebníka mladšího jednadvaceti let, Wilderovi bylo o rok víc). S Depeche Mode vydal šest alb, dalších šest desek natočil se svým projektem Recoil.  Wilder je ženatý, má dceru a syna. Je fanouškem londýnského fotbalového klubu Queens Park Rangers, přestože, jak sám říká, „jim to moc nejde.“